15.09.2000
15. září: I v té nejzoufalejší situaci se najde malý háček, na němž se může naděje zachytit
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Kdokoliv se chce pravdivě zabývat nadějí, dříve nebo později narazí na situace, které jsou na první pohled beznadějné. Zůstanu-li u obrazu, který nás provází celým tímto cyklem a který nám poskytl francouzský básník Charles Péguy, jde o situace, kdy se zdá, že ta malá dívenka naděje se už neprobudí - že zemřela. To, na čem nám nejvíc záleželo, je najednou v troskách. Někdy to způsobí sama smrt, ale většinou je to „smrt na jiný způsob“ - zrada toho, na koho jsme nejvíc spoléhali, zklamání sebou samým, zmaření mnohaletého úsilí.
Tak právě pro tyhle temné úseky života vám nabízím výroky dvou autorů, kteří za ně ručí svědectvím svého života. Marie Ebner-Eschenbachová, Židovka, která se musela vyrovnávat s hrůzou holokaustu, nám vzkazuje: „I v té nejzoufalejší situaci se najde malý háček, na němž se může naděje zachytit.“ A totéž nám ze své životní zkušenosti dosvědčuje Mahátma Gandhi, kterého snad ani nemusím představovat, když říká: „Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud.“ Ti z vás, kteří viděli skvělý velkofilm o Gandhim, si možná teď vzpomenou na onu situaci, která měla být největší oslavou vítězství - totiž získání nezávislosti na Britech, a která se záhy mění v nejhorší chvíle jeho života: začne bratrovražedný boj hindů s muslimy - a jeho drahá Indie krvácí občanskou válkou, protože neunesla tíži svobody. „…pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud,“ shrnuje Gandhi svou zkušenost - a podobně Marie Ebner-Eschenbachová „I v té nejzoufalejší situaci se najde malý háček, na němž se může naděje zachytit.“
Mám podobnou zkušenost, i když samozřejmě získanou za okolností méně drastických. Nicméně dost dramatických. Kupříkladu v roce 1980. Začalo to skoro půlroční předehrou, kdy každý týden několik z nás absolvovalo výslech v ústředně Státní bezpečnosti v Bartolomějské. Já jsem byl nejstarší - a měl jsem v odboru turistiky Sokol Praha Krč na starosti jak oddíly dětí, tak i skupinu mládeže. Samozřejmě - byla to kamufláž. Ty oddíly byly původně skautské a ta mládež bylo společenství katolíků. Estébáci také nelenili, podařilo se jim mezi nás nasadit speciálně školenou agentku, takže jsme měli - jak jsem říkal - o program prvního pololetí postaráno. Pochopitelně, taková legrace to nebyla. Ale to, co mě nejvíc leželo na srdci, byli ti malí hošíci, kteří se jako každoročně těšili na tábor. A právě v té souvislosti jsem zažil něco podobného, o čem je dneska řeč. Když jsem totiž projížděl týden před začátkem tábora na korbě plně naloženého náklaďáku táborových věcí vesnicí, kde nás už dobře znali z předchozích let, volala na mě vedoucí z obchodu: „Tak vám to letos nepovolili!“ Místo stavby tábora jsem se pak celý týden na různých národních výborech, předsednictvech JZD a podobných institucích snažil tábor zachránit. Marně. Všude jen kamenné tváře, vyhýbavé pohledy, přehrávání odpovědnosti na druhé. K dovršení všeho mi v pátek - tedy den před začátkem tábora - oznámil můj tehdejší ředitel, že za žádnou cenu nesmím nastoupit během následujících tří neděl předem domluvenou dovolenou…. Ten tábor se přece jenom nakonec konal. Sice beze mne a v hodně stísněných podmínkách, ale jak se později ukázalo, byla tahle zkušenost naprosto rozhodující pro zachování toho, co bylo na naší tehdejší činnosti nejdůležitější. I když jsem v ten „černý pátek“ viděl naší budoucnost hodně temně. Jenomže : „I v té nejzoufalejší situaci se najde malý háček, na němž se může naděje zachytit.“