03.03.2000
Jak se rodí poznání
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná v lednu 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Ještě než se pustím do toho, co jsem vám právě slíbil, přece jenom alespoň stručně shrnu to, o čem jsme uvažovali včera, při našem prvním setkání. A to nejen proto, že „opakování je matkou moudrosti“, ale hlavně proto, že dneska - stejně jako v dalších čtyřech zastaveních - z toho budu vycházet.
Tedy ony umělé, vnějškové pokusy vytvářet události a cosi oslavovat, pokusy, kterými jsme doslova bombardováni ze všech stran, mně daly příležitost poukázat na velmi mělké a neúplné pojetí života člověka, kterým je přesto náš život velmi často poměřován a je dokonce vyvíjena výrazná snaha, abychom se takovému pojetí podřídili. Je to pojetí, které chápe život - i život člověka - na způsob stroje. V posledku pak jde při takovém pohledu na člověka o to, jak ho vhodně z vnějšku „naprogramovat“, aby se choval tak, jak je žádoucí. Jednoduchým, leč účinným způsobem, jak toho dosáhnout, je reklama. Tou se vytváří závislost na určitém stylu života i konkrétním zboží. Reklama se v naší civilizaci považuje za přípustný způsob manipulace. Podobně primitivní, ale nepřípustný - aspoň zatím - způsob manipulace je vytvoření drogové závislosti. Ono naprogramování ovšem nemusí být hned tak do očí bijící. V zásadě jde ale vždycky o představu, že pokud poskytneme člověku zvenčí ten správný podnět, tak „bude náš“. Bude volit, slavit, kupovat, milovat i nenávidět podle našeho receptu. Samozřejmě : kardinálním problémem je, čí vlastně bude ten „recept“, kdo bude tím programátorem. Ti prostomyslnější sice mohou tvrdit „No přece trh - jeho neviditelná ruka.“ Ti, kteří už nejsou tak oslněni možnostmi naší západní civilizace, mají naopak obavu z celkem dobře viditelných rukou prosazovatelů zájmů těch nebohatších a nejmocnějších nadnárodních gigantů. Ale nebojte se, nezačnu vás lákat na Global street party či něco podobně zkratkovitého. To by byla je cesta z louže pod okap.
Skutečné řešení, o kterém jsem včera hovořil včera, je důraz na jedinečnost života. Na to, že ho nelze zredukovat do polohy sebedůmyslnějšího stroje. Život je zvláštní kvalita bytí a má svá vlastní pravidla. Tím prvním je, že život se rozvíjí růstem. Je tedy pro něj nezbytné respektovat čas. Dokonce ten „správný čas“ - Kairos se tomu říká v dávné tradici, jejímž nejstarším vyjádřením je židovský národ. Rozvoj růstem ale znamená, že každá opravdová a důležitá změna v životě přichází zevnitř : je nesena vnitřními energiemi případně motivy utvářejícími tento život. A je na nás - pokud chceme tento život nějak ovlivnit - abychom s těmito vnitřními určeními spolupracovali. Prvním předpokladem k tomu je respektovat onen zákon růstu. Proto jsem minule zdůraznil trpělivost a věrnost. Obojí dohromady dává tu správnou vytrvalost - abychom na jedné straně vydrželi čekat, ale současně abychom v tom čekání neztuhli - a tak nakonec ten „správný čas“ nepromeškali. Tohle tedy byla taková vstupní podmínka spolupráce se životem. To, co je pak vlastním uměním a celoživotním dobrodružstvím, je setkávání připravené dialogem. Protože každá událost pro život důležitá je vlastně charakterizována nějakým typem setkání. Nejčastější je setkání člověka s člověkem, ale může to být i setkání se skutečnostmi jinými - od nejmenší skutečnosti hmotné - až po samotné nejhlubší Tajemství veškerého bytí. Jeden z nejinspirativnějších myslitelů našeho století Pierre Teilhard de Chardin uvádí například z mládí takové setkání s kouskem kovu. To pro něho bylo rozhodující celoživotní událostí, při které prožil duchovní smysl hmoty, což mu otevřelo cestu k obdivuhodnému pokusu o spojení křesťanství a evolučního pojetí vesmíru.
Tak to bylo včera. A tím připomenutím Teilhardovy klíčové zkušenosti jsem si přímo připravil vstup do tématu dnešního. Jak se rodí poznání - jsem ho nazval - a také se mu chci v rozhodující části věnovat. Ale - aby vyniklo to, co považuji za zvlášť podstatné, vsunu ještě dva odstavce z naší současné reality. Mohl bych je nazvat : Jak se k žádnému poznání dojít nedá.
Tedy příklad první. Média nám to servírují dnes a denně : les mikrofonů a uprostřed něj nějaká politická či jinak známá persóna, zpravidla zastižená na schodech svého úřadu, na chodbě Sněmovny nebo při nastupování do auta. Jeden a půlvětá odpověď na nějakou otázku - nejčastěji obsahující čtvrtinu z takové odpovědi jiné persóny, pouze zachycené o několik desítek minut dříve na jiném schodišti, v jiném předsálí nebo u jiného auta. Svět je nám představován jako montáž výroků a protivýroků. Ti pečlivější tvůrci těchto koláží dokonce vyvíjejí snahu, aby „obě strany sporu“ dostaly přibližně stejný prostor - tedy zhruba onu jeden a půl větu. Všechno má stejnou váhu - ať vypovídá policista nebo podvodník, osvědčený politik nebo trapný pózér, odborník nebo šarlatán, vrah nebo matka zavražděného. Všechno nám servírují s tím, že právě tohle je ona momentálně nejdůležitější událost. Když byste si ale dali práci, kterou jsem si jako člen Rady České televize dal já - totiž prošli si několik týdnů hlavní zpravodajské relace - tu byste s překvapením zjistili, že to, co je nám jeden den předkládáno jako ona nejdůležitější událost, v následujících dnech se úplně z událostí vytratí. Jako kdyby se přes noc naprosto změnil svět - a určovaly ho úplně jiné záležitosti než včera. A k tomu nám oni autoři sebevědomě vykládají : my jenom objektivně zobrazujeme skutečnost. Možná někteří tomu dokonce věří, i když ti ostřílenější vědí, že je to úplně jinak. Ať tak či tak - tohle má se skutečností společného velmi málo. I v tom nejlepším případě, kdy rovnou nevybírají příliš tendenčně a nedeformují z jakéhokoli důvodu samotné obrazy skutečnosti - nabízejí nám jen svět bez hloubky a souvislosti. O nějakém poznání se nám tu jenom může zdát.
Příklad druhý. Konečně jsem si přečetl poslední Hovory z Lán, kde hostem prezidenta Václava Havla byl jeho přítel a dnes pražský světící biskup Václav Malý. Zajímalo mě to dvojnásob, protože komentáře s několika výňatky, které k tomu byly zatím publikovány v tisku i v elektronických médiích, mně přišly jak pro smýšlení Václava Havla, tak zejména Václava Malého málo výstižné. Zejména to, že mají odlišné názory na postavení duchovních a církví ve veřejném životě. Alespoň tak to ony komentáře říkaly. A dokonce se na ně už nabalovaly komentáře další - kde například Jiřina Šiklová - „dává za pravdu Václavu Havlovi, zatímco názor Václava Malého považuje za sympatické, leč pouze zbožné přání.“ Konfrontace toho, co se opravdu událo v rozhovoru dvou Václavů - a toho, co z něj vytrhali a překroutili oni „zprostředkovatelé“, je vskutku otřesná. S jak hlubokým neporozuměním tito lidé přistoupili k onomu rozhovoru dvou přátel?! Jak se dokázali úspěšně minout s pointami jejich společného hledání! Maně se mi tu vynořuje ono biblické „Když slepý vede slepého, oba padnou do jámy“. Ti, jejichž profesionalita by měla zaručovat schopnost přenášet smysl sdělení, tu - nejspíš z neschopnosti - místo zprostředkování poznání uvedli statisíce lidí do omylu.
Když si to tedy stručně shrneme - onen mechanický přístup k poznání, který si myslí, že stačí nastavit mikrofon, něco zachytit kamerou či přesunout několik odstavců textu v počítači - v posledku, že pravda - pokud je jaká - tak je přímo obsažena v nějakých slovech či větách - nám místo skutečnosti přináší jen koláže banalit a omylů.
Co tu tedy nabízí alternativa, které respektuje jedinečnost života a odmítá ho redukovat na souhrn různých manipulací?
Předně - důvěřuje, že pravda není prázdné slovo bez významu. Je přesvědčená na základě tisícileté zkušenosti, že pravda představuje hlubokou, krásnou - ano základní skutečnost. Ale právě proto hned dodává : Pravda není něco, co by člověk či svět mohl mít. Na pravdu je možno pouze poukazovat, svědčit o ní - rozhodně ji není možno vlastnit - ani bezpečně uschovanou v těch nejpravdivějších větách. Teď jsem - trochu volně - odcitoval Erazima Koháka, mnohým z vás jistě známého současného českého filosofa. Ano - jeho dílo - třeba Pražské přednášky nebo Pestrost a Pravda - vám mohu vřele doporučit, pokud vás zajímá filosofické podloží tohoto pojetí pravdy. Pro nás teď je důležité alespoň to, že Pravda je předpokladem správného poznání, že na pravdu v tomto smyslu se můžeme spolehnout - samozřejmě za určitých podmínek, o kterých si hned řekneme dále. Ovšem nikdy si nesmíme myslet, že jakkoli vytvoříme pravdu samu. Vždycky půjde o více či méně úspěšný pokus k pravdě poukázat, vydat ji svědectví - o nabídku druhým, aby se s ní mohli setkat.
A vidíte - už jsem zase u toho, co je pro rozvoj veškerého života základní - u setkání. Co tedy můžeme ze své strany učinit pro to, abychom se mohli s pravdou setkat - a tak se zrodilo pravdivé poznání? Je to docela podobné jako s těmi svátky. Máme-li co oslavovat, je třeba trpělivě a věrně vyčkat, až událost uzraje. „Pravda vyvstane zvolna“ - upozorňuje velký hledač našeho století Antoine de Saint-Exupery. A hned také dodává, že podstatné poznání ke svému zrození nutně potřebuje ticho. V praxi to tedy znamená, že každé pořádné poznání vychází z touhy po poznání a z ticha usebrání. To je nezbytný start.
A dál? - Dál je tu ona metoda, která je pro přípravu setkání nezbytná : dialog. Ať se jedná o jakýkoliv typ poznání - od vědeckého přes filosofické a náboženské k uměleckému a dokonce personálnímu, jaké nabízí intimní život - pak ke skutečnému setkání s pravdou vede jenom dialog. Jak to konkrétně má vypadat, docela pěkně a názorně vysvětluje Erazim Kohák v Dopisech přes oceán takto :
„Třeba v diskusi hledání pravdy vyžaduje, abych na to, co slyším, nereagoval naším dnes typickým ‘souhlasím’ či ‘nesouhlasím’, nýbrž otázkou, co vlastně znamená to - co ten druhý říká - Proč si to myslíte? Jak to vlastně myslíte? Jak tomu rozumíte? Co z toho vyvozujete? Zkrátka - potřebujeme se učit citlivě naslouchat, chápat i to, co je nám cizí, vzdálené, nepříjemné. Protože ona nakonec ta pravda skutečně vítězí. Vítězí ta Pravda, která je nad všechna tvrzení, Pravda, kterou nestačí mít, nýbrž je třeba ji hledat, v ní žít. A žít v pravdě - to neznamená ‘ve všem mít recht’, nýbrž žít otevřeně vůči pravdě, nevylučovat ji upnutím se na jakékoliv její vyjádření, prostě - nechat ji vyvstat. Proto si vážím myšlení, které ... se snaží přispívat k otevřenému hledání celé pravdy ve vší složitosti a prostotě, zvláště v našem siláckém věku, kdy se tolika lidem zdá lepší pravdu si prostě vytvořit a pak ji prosadit.“
Tak to byl Erazim Kohák. A těm, kteří se nevyhýbají Bibli, ještě doporučím, aby Ježíšovo odhalení „Já jsem Cesta, pravda a život“ spojili s jeho ujištěním „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, já jsem uprostřed nich“. Možná jim něco vyvstane nebo se dokonce rozsvítí. - Nu - a to je pro dnešek všechno. Příště si povíme o tom, jak se rodí mravnost.