05.03.2000
Jak se rodí mravnost
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná v lednu 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
V každém správném seriálu je potřeba na začátku alespoň velmi stručně shrnout jeho dosavadní průběh. Bez znalosti předchozích souvislostí by totiž posluchač nebo divák mnohému rozuměl špatně, případně vůbec ne. Ostatně - kvůli téhle návaznosti jsou seriály oblíbené. Samozřejmě - mluvím o seriálech, které neklesají pod jistou úroveň - nikoliv o stokrát nastavovaných hloupostech bez jakýchkoliv skutečných souvislostí, které v hojné míře nabízejí divákům komerční televize - včetně těch českých.
Tedy - když jsem napoprvé mluvil o tom, jak se rodí svátek - i podruhé o tom, jak se rodí poznání, zdůraznil jsem především dvojí :
n že život - natož život lidský - nemůže být chápán na způsob stroje, ale představuje samostatnou, ničím nenahraditelnou kvalitu bytí.
n a potom - že jakákoliv skutečná změna života musí vyrůst zevnitř.
Z toho pak konkrétně vyplynulo především to, že kdokoliv chce napomáhat rozvoji života v jakékoli podobě, musí respektovat jeho vnitřní zákonitosti - a to určitě vyžaduje trpělivou věrnost. Bez toho nám totiž hrozí, že buď si budeme počínat jako ten malý klučina, který chtěl „urychlit“ růst květiny tím, že jí tahal za hlavičku - až ji samozřejmě utrhl - nebo naopak ztratíme svou původní touhu, takže až přijde ten správný okamžik pro naši aktivitu, do které bychom měli vložit celou svou bytost, už toho nebudeme schopni.
Nu - a pak šlo o to, jak tenhle „správný okamžik“ - onen Kairos, čili „čas příhodný“ - připravit i z naší strany. A tam se ukázalo, že naprosto universální metodou je dialog. Nikoliv ovšem chápaný jako nějaké řečnění - byť sebedůmyslnější - ale především jako postoj, který umožňuje, aby se Pravda chopila své vlády. Jak říkával Antoine de Saint-Exupery : „Aby Pravda mohla vyvstat“. Jde tedy o postoj, který je co nejméně předurčen naší uzavřeností nebo předpojatostí vůči jakékoliv skutečnosti. Není na nás, abychom pravdu „prosadili“ - nýbrž abychom spolu s ostatními vytvořili podmínky, za jakých se může ukázat. A tedy - my se s ní můžeme setkat. Protože setkání je onou rozhodující skutečností, při které lze účinně spoluvytvářet život. Jenom opravdové setkání zasahuje totiž život zevnitř.
Dnešní západní civilizace, ze které navíc velmi krátkozrace u nás přebíráme to nejúpadkovější, dává přednost ovšem jinému typu řešení. Jelikož trpělivě a věrně čekat, natož prostřednictvím dialogu nechat život uzrát k setkání stojí nejen spoustu energie, ale hlavně času, zkouší to úplně jinak - manipulací zvnějšku. A vyvinula v tom směru velmi důmyslné metody a techniky. Tak či onak vás oberou o svobodu, a pokud si toho vůbec všimnete, tak už bývá hodně pozdě.
Ti prozíravější a odpovědnější lidé Západu ovšem vidí, že tenhle megastroj na štěstí nebo alespoň spokojenost potřebuje kromě dostatku peněz i určitou součinnost lidí, kterých se tohle všechno týká. Bez toho, že by lidé v zásadě dodržovali dohody, nesnažili se na potkání druhé napálit, rodiče se starali pořádně o děti a děti jim to pak na stáří nějak slušně oplatili - a jistě takových jasných příkladů sami znáte víc - zkrátka bez dodržování určitých morálních pravidel - by se tohle všechno stejně nepovedlo. A proto se každou chvíli ozývají apely na nezbytnost posílení morálky. Vyjádřím-li to lapidárně pomocí skutečně vyslovených výroků, pak „Evropě je třeba dát duši“ a „Do společnosti je třeba vnést morálku.“ A dokonce se i toto od někoho - politiků, intelektuálů, církví - očekává. A někdy se - politici, intelektuálové či představitelé církví - tváří tak, jako by tenhle úkol opravdu mohli splnit.
Nemohli. A to ne pro nedostatek dobré vůle či pro vlastní osobní nezpůsobilost, ale prostě proto, že takové očekávání vychází z úplně chybného pojetí života - tentokrát života mravního. Za tím očekáváním je totiž opět představa, že stačí naordinovat takový či onaký „morální acylpyrin“ v dostatečné frekvenci a intenzitě, získat dostatečně silné prostředky pro jeho „nasazení v praxi“ - a budeme mít vystaráno. Jak dopadaly tyhle pokusy počínaje hromadným „pokřesťanštěním barbarů“ až k „vytvoření nového člověka komunistického typu“ je celkem dobře známo : navzdory všem krásným předsevzetím se k žádné skutečné mravnosti nedospělo. Cesta k ní totiž vede úplně jinudy.
Pro stručnost a jasné vyjádření jsem si k tomu vybral citaci z Romana Guardiniho, jednoho z nejvýznamnějších křesťanských myslitelů našeho století. On tedy říká : „Dobro není mrtvý zákon. Je to nekonečný život, který se chce vrodit do této naší skutečnosti. K tomu dochází mravním činem. Mravní jednání však neznamená, že je pouze naplňován nějaký zákon, zachováváno jisté pravidlo, nýbrž že je udělován život. Konání dobra je proto skutečnou tvorbou. Neplní se jen nějaký příkaz, nýbrž tvořivě se uskutečňuje něco, co dosud není.... Mravně jednat tedy znamená něco vytvářet. Ne v kameni, v barvě či tónech, ale ve skutečném životě. Svět je dosud stále nehotový. V podobě situace se stále na nás obrací s výzvou, abychom ho mravním jednáním dotvořili - a to tím, že do něho vlastním jednáním vhněteme dobro.“
Romano Guardini - na kterém ostatně vždycky bylo poznat, že až do smrti zůstal v těsném kontaktu s mladými lidmi - tu hned několikrát poukázal na souvislost mravnosti a života. Pokud to myslíme s mravností opravdově - a nikoli jen propagandisticky nebo jako „zbožné přání“- , pak musíme přísně respektovat tuto povahu mravnosti : jedná se o zvláštní a velmi důležitou podobu života.
Podívejme se tedy, co to konkrétně znamená. Uvedu tři takové rozhodující důsledky. A začnu je typickým příkladem jejich opomíjení. Tak předně - jde o pokus - v praxi bohužel dosti úspěšný - zpochybnit, že vlastně nějaké skutečné, pro nás všechny platné dobro existuje. Že naše jednání má smysl poměřovat charakteristikami dobra a zla. „Víte - ono je to všechno tak děsně relativní, že co je dobro a co zlo si každý určuje jen podle sebe.“ - Takhle nějak se vyjadřuje ona základní nedůvěra ke smyslu mravního rozhodování. A je třeba přiznat, že příliš naivní a primitivní představy o základech morálky tomu silně nahrávají. Například ty, kde se morální principy přímo ztotožňují s konkrétními morálními pravidly, protože tato pravidla jsou samozřejmě vždy poplatná té které kultuře a civilizaci - a tedy se mohou značně lišit. Je to ovšem právě tak, jako v oblasti poznání - o kterém jsem hovořil minule : Pravda není obsažená v našich výrocích, ale umožňuje jejich pravdivost - pokud na ní ukazují, pokud nám umožňují skrze ně pravdu nechat vyvstat - setkat se s ní. Ani dobro není obsaženo v našich morálních systémech či etických přikázáních - ale je ve správném případě jejich inspirací. Pak jednání podle nich nás přivádí na cestu k setkání s dobrem.
Druhý velmi rozšířený omyl - zejména u starších lidí - je představa, že lidem stačí dobře vysvětlit, co je a co není mravné - a pak už jen bude třeba jim to dostatečně často a nahlas připomínat. Nic přitom není vzdálenějšího cestě ke skutečně mravnímu jednání. Tahle chybná představa je totiž velice podobná tomu, jak v pohádce o živé a mrtvé vodě křísili prince, rozsekaného na kousky. Jak si možná vzpomínáte, začali ho hned polévat živou vodou. A ono pořád nic. Až když tu živou vodu celou vyplýtvali, polili ho tou mrtvou - v tu chvíli se sice tělo spojilo - jenomže už jim chyběla voda živá, aby ho opravdu vzkřísili. Významný současný rakouský sociolog Paul Zulehner na základě mnohaletého šetření známého jako „Výzkum evropských hodnot“ to vyjadřuje takto : „Máme důvod předpokládat, že dnes lidé selhávají ani ne tak z nemorálnosti jako spíš z nezpůsobilosti. Propast mezi jejich přáními a skutečností se stále zvětšuje. Vědí sice, co je správné, dokonce to i chtějí - ale nejsou schopni podle toho žít.“ Já tenhle obecný Zulehnerův závěr osvětlím na nám dobře známém případu z naší české současnosti : Dnes je velice módní poukazovat na to, že všude možně vázne komunikace. Politici, veřejní činitelé, ale i učitelé, studenti, lékaři, manželé - zkrátka kdekdo neumí pořádně komunikovat. A - přísně vzato - tak to bohužel je. Jenomže kdy a kde se to měli lidé naučit v poměrech paralyzovaných strachem z všemocného totalitního režimu, jehož chapadla sahala přes práci a školu až do nejintimnější rodinné sféry? Lidé mnohdy odchovaní kolektivními zařízeními právě v té etapě svého vývoje, kdy se člověk učí podstatné komunikační dovednosti jako naslouchání nebo vcítění se do druhého? A po tom všem - lidé dnes masírovaní nesmírně agresívním působením médií, která ve svém celku rozhodně k žádné skutečné komunikaci nepřispívají. Čili vykládat těmhle lidem, že by měli lépe komunikovat - to je jako jednonohého přesvědčovat, že by měl pořádně chodit. Fotbalista bez zvládnutí kopací techniky nebude nikdy dobrým fotbalistou a klavírista bez schopnosti perfektně zahrát stupnice nebude nikdy dobrým klavíristou. U fotbalisty se tomu říká trénink, u klavíristy cvičení - u člověka obecně je to výchova. Trpělivá, rozumná, laskavá i náročná současně. Příště si o tom řekneme víc. Tady nám stačí skončit s tím, že pokud si člověk prostřednictvím výchovy neosvojí dovednosti nezbytné pro mravní jednání, k žádnému pořádnému mravnímu jednání nikdy nedospěje.
Nu - a konečně ten třetí omyl. Kardinální. Je vyjádřen větou, kterou dnes každou chvíli někdo bezmyšlenkovitě pronáší. Ta věta zní : „Každý je nahraditelný.“ V nějakých dílčích, nepodstatných věcech - prosím. Ale pokud se tím charakterizuje samotná bytost člověka nebo jeho životní úkol - pak je to zničující rozsudek nad každou mravností. Pokud má člověk unést svou svobodu - a ta je v našich západně-civilizačních poměrech nutnou podmínkou vědomí naší důstojnosti - pak nemůže být jeho odvaha i touha jednat mravně podlomena diskvalifikací, že na něm vlastně nijak nezáleží. Představa, že „každý je konec konců nahraditelný“ - je přesně odrazem světa, který je mrtvým strojem a každý z nás vyměnitelným šroubečkem. Takový svět - i takový lidský život - ale nemá žádnou mravní cenu. V takovém světě a s takovou životní perspektivou je pak opravdu jedno, jestli ze všech sil usiluji o dobro - nebo se životem nějak „prochytračím“. A tak stanovisko, které přitakává životu - a tím i účinné mravnosti - říká : „Každý z nás je v něčem podstatném nenahraditelný“. A veškerá mravnost nakonec vězí v tom, aby člověk právě to, v čem je nenahraditelný, konal ze všech sil, jak dovede nejlépe. Pro tuto podstatnou nenahraditelnost každého z nás existuje i jedno slovo : poslání. To není výhrada jenom nějakých jedinečných, geniálních - či kdovíjak - „mimořádných“ lidí. To je skutečnost života každého člověka. Moudrý pater Jiří Reinsberg od Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí v Praze to vyjadřoval stručně a krásně : „Každý z nás je jedinečnou myšlenkou Boží lásky“. Pokud to někomu přijde moc zbožné - ať si najde vyjádření jiné. Podstata musí zůstat : „Záleží na každém z nás - protože každý z nás je nenahraditelný.“ - Co to konkrétněji znamená pro rození lidství v nás - o tom si povíme příště.