12.03.2000
Jak se z nás rodí společenství
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná v lednu 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Na naší společné cestě, při níž sledujeme život jako jedinečnou kvalitu bytí, jsme zatím uvažovali o tom, jak se rodí svátek, potom jak se rodí poznání a následně mravnost a minule to tedy bylo samotné lidství. Vždycky šlo o to dobře porozumět tomu, jak v těchto konkrétních případech působí ony principy, které jsou právě pro jakýkoli život příznačné a určující : že život se mění jenom růstem, který potřebuje čas, že veškeré změny v kvalitě života vyrůstají zevnitř a že pokud chceme k těmto změnám jakkoli účinně přispět, musíme s tímto životem vstoupit do dialogu a odvážit se opravdového setkání s ním. Nikterak jsme si přitom nezastírali, že tohle všechno je pořádně náročné. Proto jsem také hned na začátku upozornil, že bez trpělivosti a věrnosti tady nikdo nemá šanci.
Už jenom tahle náročnost by stačila k tomu, aby se našlo dost podnikavců, kteří by se tomu chtěli vyhnout. Kteří by to chtěli zařídit s menšími „vlastními náklady“. Víte, k čemu to vedlo u společností, které dnes považujeme za primitivní? K magii. Tedy k pokusu „vyzrát“ na život nějakým chytrým trikem, ochočit si nějakou moc nebo sílu, díky které si ušetřím ono trpělivé a věrné vedení dialogu nezbytné pro setkání. Místo toho si stačí osvojit tu „správnou“ formulku nebo gesto - a život - zpravidla představovaný životem druhého člověka nebo druhých lidí, ať chce nebo ne, bude plnit má přání. Dneska nám to sice připadá jako uvažování poněkud zpozdilé. Jenomže tuhle nadřazenost si můžeme dovolit jenom proto, že jednak nebereme vážně zjištění odborníků - např. kulturních antropologů - kteří dokládají, že takoví šamani v tom dosahovali a dodnes dosahují opravdového mistrovství, jednak - a to je ještě horší - že si nejspíš neuvědomujeme, jak všemožné magické praktiky ovládají i naší namyšlenou západní civilizaci. Samozřejmě - tváří se buď roztomile, jako celý reklamní byznys, nebo vědecky, jako vláda peněz na základě údajných ekonomických zákonitostí, a nebo krutě a cynicky, jako organizovaný zločin. Princip je stejný, jako když zaříkávač uvádí za dunění bubnu nějakého nebožáka do transu, aby ho pak naprogramoval jako loutku. Pouze to není divoký zaříkávač, ale intelektuálně působící doktor Železný a neduní bubny, ale televizor. Čili - skromnost by byla rozhodně na místě.
A teď tedy k tématu předposlednímu. Jak se z nás rodí společenství. Tahle otázka vlastně přímo vyrostla z minulého zjištění, že naše lidství - právě proto, že je kvalitou života - se může rozvíjet jenom díky druhým. Díky setkáním. Bez druhých - tedy přesně bez oné mateřské milující bytosti, kterou zpravidla vskutku bývá pro dítě maminka - ale také být nemusí, někdy to zvládne i dědeček - by se vůbec nezačal onen proces, kterým se v nás rodí lidství. Svého času si to mohli vědci dokonce ověřit na případu děvčátek, která odmala vyrůstala několik let ve smečce vlků. Jenomže to je teprve start. Tak jako když se nejprve vůbec učíme mateřské řeči. Ale to všechno nakonec směřuje k tomu, abychom nejen opakovali slova nebo pracně luštili smysl jednoduchých vět, nýbrž k tomu, abychom se mateřským jazykem tvořivě vyjadřovali, skládali v něm básně, psali vědecké práce, vyznávali svou lásku, vyprávěli pohádky svým dětem. Smyslem našeho lidství - to už jsme si říkali - je naplňovat své poslání. Své jedinečné, nezastupitelné poslání - protože každý z nás je „originální myšlenkou Boží lásky“. Ale - a to je přece geniální tah : ta naše poslání neexistují netečně vedle sebe, ona se naopak doplňují, proplétají, jedno potřebuje druhé. Jsme jako nástroje, které mají společně hrát nádhernou symfonii.
Ovšem - rozběhnul jsem se teď příliš rychle. Berte to, jako když vám někdo ukazuje sluncem ozářený vrcholek na obzoru. Zatím jsme od toho hodně daleko. Zkusím to po etapách. Tou první je stručné opakování a vybral jsem si na to svého milého Martina Bubera :
„K tomu, abych se usebral, aby se všechno slilo a celá bytost se uvedla v pohyb, nemůže nikdy dojít pouze díky mně, ale také ne nikdy beze mne. Stávám se vskutku sebou jen díky svému vztahu k Ty; stávaje se sebou, říkám ‘ty’. Všechen skutečný život je setkáním.“
Martin Buber, tento vídeňský Žid, který pro Evropu otevřel moudrost haličských chasidů, patří nesporně ke špičce myslitelů našeho století. Svou základní knížku - Já a Ty - napsal v roce 1923. Dnes si bez tohoto jeho odkazu nedovedeme představit jakékoliv solidnější pojednání o člověku. My bychom ovšem potřebovali víc : aby to ze skvělých pojednání vstoupilo do našeho vlastního života. Proto musíme přistoupit ke druhé etapě. Totiž určit, co v praxi zásadně napomáhá nebo naopak překáží vytváření vztahů. A jako už několikrát, soustředím se jen na to, co se obvykle přehlíží - takže je to vlastně nejdůležitější. Budou to tři podmínky - a pro tu první si zase půjčím od Martina Bubera. On tedy upozorňuje :
„Rozvoj schopnosti zakoušet a užívat jde většinou ruku v ruce se zmenšením síly, která člověku umožňuje vstupovat ve vztah - oné síly, díky níž je člověk schopen žít v duchu.“
Připomeňme si jen některé typické reklamní slogany : „Nevaž se - odvaž se“ „Lehce si užívám“ „To musíš mít“ - a hned vidíme jak tu novodobá magie vystrkuje růžky. Chce nás měnit ve slabochy, kteří promarní svůj život v permanentním rozptýlení, neschopné soustředit všechny své síly a tak dokázat alespoň jeden jediný pořádný čin. Na neschopnost soustředit se - na kterou si u dětí mimochodem nesmírně stěžují dnešní učitelé - navazuje další překážka vytváření skutečných vztahů : neschopnost žít v přítomnosti. Už Blaise Pascal ve svých Myšlenkách trefně píše :
„Ať každý zkoumá svoje myšlenky : uvidí, že všechny jsou zaměstnány minulostí a budoucností. Na přítomnost takřka nemyslíme; a myslíme-li na ni, tak jen proto, aby nám bylo jasno, jak si máme vést v budoucnu. Přítomnost nikdy není naším cílem : minulost a přítomnost jsou naše prostředky; jediná budoucnost je naším cílem. A tak nežijeme nikdy, ale doufáme, že budeme žít; ale proto, že se stále chystáme být šťastni, je nezbytné, že nejsme šťastní nikdy.“
Přítomnost totiž obnažuje skutečnost našich vztahů. Pro lidi, kteří se opravdu milují, není žádná přítomnost příliš dlouhá. Naopak pro ty, kteří to jen předstírají, je přítomnost neunesitelná, zavaluje je nuda nebo trapnost - a tak z ní rychle prchají. A příznačné je, že to platí i v případě, že člověk nemá dostatečně rád sám sebe. Pak totiž špatně snáší samotu - kdy je vlastně partnerem sám sobě. Jenomže ten, kdo nevydrží samotu, je velmi špatně připraven na to žít s druhými. Místo, aby se s nimi opravdu setkával, zneužívá je k zaplňování svého citového hladu a zavaluje je svou vlastní nespokojeností.
Tedy umět se soustředit, žít v přítomnosti a vydržet samotu - to jsou základní podmínky pro úspěšné vytváření vztahů. A jsou to současně právě ty rozhodující podmínky pro to, aby člověk mohl žít nějakým pořádným duchovním životem. Už v tom předchozím Buberově citátu to zaznělo, ale protože to může pro leckoho být velké překvapení, ještě to zopakuji a trochu rozvedu. Tedy Buber říká :
„Duch ve svém lidském projevu je odpovědí člověka jeho protějšku, jeho Ty. Duch není v Já, nýbrž mezi já a ty. Není jako krev, která v tobě krouží, nýbrž jako vzduch, v němž dýcháš. Člověk žije v duchu, je-li schopen odpovídat svému Ty. Je s to odpovídat, vstupuje-li do vztahu celou svou bytostí. Jenom díky síle, která mu umožňuje vstupovat do vztahu, je člověk s to žít v duchu.“
Nu dobrá. Zjištění, že pořádný duchovní život vězí v pořádných vztazích, možná někoho překvapilo - zejména pokud měl nebo dosud má o skutečném duchovním životě zkreslené představy, ale jinak je to vlastně jen poněkud filosofičtěji řečeno to, nač upozorňoval už Ježíš z Nazaretu : Zdaleka ne každý, kdo má ústa plná zbožných řečí, patří do království mého Otce. Rozhodující je, jestli naplňujete Jeho vůli. A ta zní - Milujte se tak, jako jsem já miloval vás.
Mezi dvěma lidmi nebo nanejvýš mezi několika málo třeba v rámci rodiny - tam se i dnes věří, že by to nějak takhle mohlo přece jen fungovat. A když to nefunguje - a to je bohužel velmi často, tak se alespoň po tom touží. Ale co dál? Má tohle vůbec nějaký smysl pro společenství širší? Není třeba to, jak dnes mnohdy odpudivě vypadají tradiční církevní komunity, vážným varováním před zbytečnými pokusy? Nestačilo snad pouhých deset let k tomu, aby se miliony našich spoluobčanů vyléčilo ze „sametového snu“? Nebylo trestuhodnou naivitou jen koutkem duše přijmout, že by „Pravda a láska mohla i ve veřejném životě vítězit nad lží a nenávistí“?
Takže vstoupili jsme do třetí etapy - a naposledy dám slovo Martinu Buberovi :
„Lidé, kteří trpí tím, že instituce neposkytují veřejný život, přišli na prostředek : je třeba uvolnit instituce nebo je rozpustit, nebo je rozbít samými city; je třeba je obnovit ze samých citů tím, že do nich zavedeme ‘svobodu citu’ Pojí-li například zautomatizovaný stát k sobě navzájem občany, kteří jsou si bytostně cizí, aniž by založil společenství, nebo přispěl k jeho vzniku, měl by být - podle některých dnes moderních názorů - vystřídán společenstvím lásky. A toto společenství lásky podle těchto názorů povstane právě tehdy, budou-li se k sobě lidé přibližovat ze svobodného, překypujícího citu a budou-li chtít spolu žít. Ale tak tomu ve skutečnosti není. Pravé společenství lásky nepovstává proto, že lidé k sobě navzájem chovají kladné city (i když ovšem jeho vznik není možný ani bez nich), nýbrž díky tomuto dvojímu : díky tomu, že všichni mají živoucí vztah k živoucímu Středu, a díky tomu, že všichni mají živoucí vztah k sobě navzájem. Přitom to druhé vyvěrá z toho prvního, i když - jak už jsem řekl - není dáno pouze jím. Protože živoucí vzájemný vztah samozřejmě city zahrnuje. Ale - a i to zdůrazňuji - nemá v nich svůj původ. Společenství se buduje na základě živoucího vzájemného vztahu, ale stavitelem je živoucí, působící Střed.“
To byl tedy hutný Buberův citát. A zanechal nám hned několik otázek. Jim se budu věnovat příště.