Převzato z časopisu Poutník

(podle vystoupení národního ministra SFŘ na františkánské pouti na sv. Hostýně, 6.10.2001)

Rád bych se s vámi na začátku tohoto našeho setkání podělil o  to, nad čím v poslední době přemýšlím. Je to otázka, která vyplývá z letošního Roku obnovy profese, kdy rozjímáme naše Generální konstituce. Ta otázka zní: Co od nás, sekulárních františkánů, v dnešní době a v této zemi, Pán očekává? Jaké má být naše místo v naší církvi, diecézi, farnosti? Jaká jsou znamení doby, na která bychom měli odpovědět? Co chceš Pane, abychom dělali?

Kdosi řekl: Kdybychom různé spirituality v církvi přirovnali ke stromům, pak např. jezuité by byli topoly – vyrovnané stromořadí, jeden vedle druhého. a františkáni? To je prales. Najdeme v něm smíchané všechny stromy: buky, duby, smrky, habry ... i topoly. Ale i ten prales vytváří jedno společenství. Ovšem vyslovit pro něj určité zaměření, to se může zdát těžké. sv.  František také bratřím říká, aby dělali prostě to, k čemu je Pán povede. Myslím si ale, že přece jen můžeme a máme se pokusit něco najít.

Jsme od počátku “kající bratři a sestry” – máme tedy konat pokání – jak nám to i sv. František připomíná v předmluvě k naší řeholi (Povzbuzení sv. Františka kajícím bratřím a sestrám – o těch, kdo činí pokání). Mezi skutky pokání určitě patří ochota plnit ve svém životě Boží vůli, určitě k nim patří modlitba – zvlášť za ty, kdo pokání nečiní – modlitba za jejich obrácení. Další takové znamení vidím v doporučeních diskusních skupin letošního 2. jubilejního sjezdu SFŘ na Velehradě: několik skupin shodně doporučilo dobrovolnou skromnost za životní styl sekulárního františkána. Dobrovolná skromnost je také formou pokání – dnes i za to, jak jako lidé spotřebováváme mnohé nenahraditelné přírodní zdroje, za to, jak se chováme k mnoha našim bratrům a sestrám, kteří jsou také tvory jako my.

A ještě bych krátce zmínil minoritu a bratrství. Minorita – být menší, nevyhledávat vyšší postavení, ale na druhé straně přijmout úkol, i  třeba službu vedení, pokud to tak má být. Být menší v církvi, v našich farnostech– to znamená sloužit; to znamená nemyslet si, že vím, jak by všechno mělo vypadat a stále si stěžuji a nic nedělám. Být menší znamená být ochotný ke službě, do které se nikomu nechce, ale která je potřeba, a ne se hrnout tam, kde už je obsazeno.

Bratrství – žít v našich rodinách, společenstvích, ve františkánské rodině, v našich farnostech. Jak? To základní vyplývá z toho, co napsal sv. František ve své závěti: “Pán mi dal bratry”. Bratry a sestry si nevybíráme, ale dostáváme je a máme je přijímat. Myslím si, že nás Pán dnes volá k této službě: být těmi, kdo mají otevřené oči a jsou připraveni ve společenstvích, v našich farnostech oslovit, promluvit s těmi, kdo jsou ti “nejmenší”, které si nikdo nevšímá, kteří přicházejí třeba po delší době do kostela. V duchu bratrství prostě ve spolupráci s duchovními správci vytvářet ve svých farnostech rodinnou a bratrskou atmosféru, atmosféru vzájemného přijetí. Vnášet radost, ducha smíření a pokoje do našich mnohdy rozhádaných církevních společenství či farností. Nikoho ze své lásky nevylučovat, s každým dokázat promluvit – pravdivě a zároveň s láskou – jak to třeba sv. František dokázal s bratry loupežníky.

Rád bych, aby toto mé vystoupení bylo výzvou k zamyšlení, k diskusi, k hledání toho, co Pán praví našim společenstvím, co od nás očekává, tak jak jsme to poznali při rozjímání našich Generálních konstitucí v tomto končícím Roce obnovy profese. Příští tři roky budeme věnovat základům františkánské spirituality. Každý rok bude zaměřen na určitý její důležitý prvek. Nadcházející církevní rok, který začíná v adventu 2001, bude zaměřen na bratrství (fraternitu), kterému se budeme věnovat také na stránkách Poutníka.