Tajemství vtělení a sebezmaření Božího Syna

(podle br. Václava Pospíšila OFM připravil br. Augustin Šváček OFMCap., formační seminář Olomouc 2000)

Bratři a sestry v Pánu, stále ještě prožíváme jubilejní rok Kristova narození a chceme v něm obnovit a posílit svou víru v Krista. Vždyť Bůh nás stále k sobě volá a v Kristu pozvedá, když mu nově a více uvěříme, když jako sv. František hlouběji pronikáme do tajemství Kristova narození a umučení.

Za ty dva tisíce let křesťanská víra z malého semínka vyrostla a rozvinula se v mohutný košatý strom, jak to Ježíš předpověděl. Ano, víra ve vtěleného Božího Syna, víra v trojjediného Boha, nám Bohem zjevená, apoštoly a evangelisty vyznávaná a do světa vnášená, tisíciletí jí neotřásly. My dnes vyznáváme totéž Krédo jako věřící před tisíci roky. Modlíme se k témuž Pánu, k jehož nohám se před 2000 roky vrhli rybáři z Galileje. Bratři a sestry, co nyní v jubilejním roce můžeme slavit, je vlastně naplněním slov Písma u Jana: "Co se narodilo z Boha, přemáhá svět naše víra."

Jak často se pokoušeli lidé víru vyhladit, zničit. Od římských císařů, přes mocné všech do,b až po masové vraždy posledního století. Ti všichni nemohli víru zničit. Dokázali jen prolévat krev mučedníků, ale ta se vždy znovu stávala semenem nových křesťanů. Jak často se pokoušeli místo víry zavést lidskou moudrost. Velké ideologie našeho posledního století chtěly udělat z víry pověru, pohádku či bajku, a kde se dnes nalézají? Zato víra sílí a  rozšiřuje se po celém okrsku země. Evangelium se dnes hlásá u všech národů země.

Jako se už kdysi před 2000 roky mnozí pohoršovali nad slovy P. Ježíše a od něho odcházeli, tak se i dnes mnozí pohoršují nad slovy papeže, když nekompromisně hájí právo člověka na život a vystupuje proti jiným moderním neřestem.

I dnes se Ježíš každého ptá: "Chcete i vy odejít?" a my s  Petrem budeme vyznávat: "Pane, ke komu bychom šli, vždyť jen Ty máš slova věčného života," vždyť ve zmatku různých názorů, kdo jiný nám dnes může ukázat, čemu máme věřit a čeho se pevně přidržet, než právě Tvůj viditelný zástupce biskup města Říma?

Křesťanství spolu s ostatními monoteistickými náboženstvími vyznává jediného Boha, jeho originalita však tkví především v tom, že vyznává Boha, který se stal člověkem. Toto vtělení je reálné nejedná se tedy o pouze metafo-rické vyjádření Ježíšova soteriologického významu -, osobní, definitivní a neopakovatelné, ne jako je tomu s rozličnými "vtěleními" božství, o nichž hovoří například hinduismus. Ježíš Kristus představuje vrcholné zjevení Boha v  dějinách spásy a otvírá před námi úchvatné tajemství vnitřního Božího života. On je zjevitelem Trojice a všeho ostatního. Vždyť Ježíš prožívá a zjevuje svoji synovskou identitu ve vztahu k Otci, proto také zjevuje nejen sebe, ale také především Otce a jeho lásku. Jakožto Pomazaný je Muž z Nazareta nositelem Ducha, a tak zviditelňuje jeho působení v průběhu svého pozemského života, aby se jako Oslavený stal i jako člověk spolu s Otcem jeho dárcem. z řečeného však vyplývá jeden velmi důležitý závěr: náš obraz Boha je zásadně určován tajemstvím Ježíše Krista.

V některých náboženstvích lidstva je spíše člověk, kdo hledá Boha, zatímco ve zjevení je to především Bůh, který hledá člověka a miluje ho z  hloubi srdce. Toto poznání, jež překonává jakoukoli předchozí představu o Bohu a  zároveň ji přivádí k plnosti, k níž nelze dospět pouze lidskými silami, je obsaženo ve vyznání víry: "Ježíš Kristus je Syn Boží."

Proč by se ale Boží Syn stával člověkem? Co jej k tomu mohlo pohnout? Tuto otázku si kladl i filozof Celsus:

" Bůh je dobrý, krásný a šťastný, nachází se ve stavu nejvyšší krásy a velebnosti. Jestliže tedy sestupuje mezi lidi, pak potřebuje určitou změnu. Je to přechod od dobra ke zlu, od krásy k ošklivosti, od štěstí k  nešťastnosti, od velebnosti k naprosté nízkosti. Kdo by ale mohl zvolit takovou cestu?"

To, co říká Celsus, je v mnohém ohledu hluboce pravdivé. Na skutečnost sestupu a volbu toho "horšího" naráží i Nový zákon (srov. např. 2 Kor 8, 9; Flp 2, 6-8). Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby se Boží Syn vtělil, protože mu to nepřináší nic pozitivního a příjemného. To, nač Celsus zapomíná, je tajemství lásky (srov. Jan 3, 16), která nehledá sebe sama, ale dává svůj život za druhé (srov. Jan 15, 13). Skutečnost, že nic kromě Boha nemohlo být motivem vtělení, dokládá naprostou svobodu úkonu vtělení. On nemiluje svého tvora proto, že by jej k němu přitahovala nějaká hodnota, nýbrž naprosto nezištně a svobodně. Logika našeho sebestředného jednání je naprosto odlišná, a proto také pohanský filozof nebyl s to proniknout do oné moudrosti, která se rozumným tohoto světa musí jevit jako pošetilost (srov. 1 Kor 1, 25). Znovu se ukazuje, jaký význam má předkřesťanské poznání Boha pro hlubší porozumění tajemství vtělení. Vtělení Syna je tedy především zjevením fascinující, nepochopitelné a ze strany člověka naprosto nezasloužené Boží lásky k člověku a k celému stvoření.

Jak modeluje tato k člověku se sklánějící láska praktický život, na to ukazuje například skutečnost, že pro nás tak běžná instituce jako nemocnice nebo útulek pro přestárlé, slabé a nemohoucí má své počátky zejména v  křesťanské lásce k bližnímu, která imituje, abychom tak řekli, sestupující Boží lásku, jak ji vidíme ve vtělení Božího Syna. Nezapomínejme, že podle svědectví Písma pravý kořen lásky k člověku neí lidského původu, má totiž původ v Bohu.

"Když se tedy naplnila naše nepravost a když se plně projevilo, že ji očekává odplata, totiž trápení a smrt, přišel čas, který Bůh stanovil, aby zjevil svou dobrotu a moc (jaká to nesmírná milosrdnost a láska Boží k lidem), neošklivil si nás, nezavrhl a nevyčítal, ale byl trpělivý, snášel a sám se smiloval nad našimi hříchy a vzal je na sebe, vlastního Syna dal jako oběť za nás, svatého za ničemné, zlem nedotčené za zlé, spravedlivého za nespravedlivé, neporušitelného za porušitelné, nesmrtelného za smrtelné." (list Diognétovi).

Autor tohoto prastarého textu hluboce vnímá nesmírný paradox Boží lásky k hříšníkovi. Velmi důležité je, že ten, kdo snáší naše provinění, kdo je trpělivý, kdo je bere na sebe, je v první řadě sám Bůh. Ježíš jako poslaný a vydaný Boží Syn zjevuje tuto lásku, věrnost a trpělivost ve svém vlastním těle. Jedná se nejen o projev lásky, ale také nesmírné moci. Vždyť ten, který se takto projevuje v Kristu, je neporušitelný a nesmrtelný.

Smíme tedy říci, že Bůh, kterého nám zjevuje Ježíš z Nazareta, je vystaven utrpení? Určitě ne. My totiž trpíme proto, že musíme. Bůh není vystaven utrpení jako nutnosti, ale když zcela svobodně chce, může v nesmírné lásce učinit utrpení druhého jakoby svým vlastním. Smlouva s člověkem, do níž Bůh vstupuje, je rozhodně nadpřirozeného řádu. Bůh, který není vystaven utrpení, ve své nekonečné všemohoucnosti může dobrovolně vstupovat i do lidského utrpení a do lidského umírání, jak to zjevuje sám Ježíš Kristus, jeden z Trojice, který je zároveň jedním z nás. Toto dobrovolné soucítění s druhým a vcítění se do druhého nazýváme compassio.

"Jestliže Bůh trpí, trpí božským způsobem, to znamená, že jeho utrpení je výrazem jeho svobody. Bůh není postižen utrpením, ale nechává se jím svobodně zasáhnout. Bůh netrpí jako tvorové kvůli nedostatku bytí, ale pro lásku a ve své lásce, která je přemírou jeho bytí" (W. Kasper). Naše utrpení bývá nedobrovolné, z vnějšku způsobené utrpení, nebo také důsledek upadlé lidské přirozenosti. Bůh trpěl v Kristu netrpným způsobem jak se někdy vyjadřují církevní otcové protože to učinil v síle svobodného rozhodnutí.

Stojíme před paradoxem, tajemstvím, které nelze v posledním důsledku vysvětlit. Bůh není vystaven utrpení a zároveň není schopen citu a  soucítění. Tímto soucítěním Boha s naší lidskou bídou je silně zasažen sv.  František, když nejčastěji rozjímá a kontempluje Kristovo narození a umučení. Sebezmaření (kenoze) Božího Syna jej hluboce dojímá. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: "Způsobem bytí byl rovný Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil (se zřekl), vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. a  v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt a to smrt na kříži (Flp 2, 6-8). Jako nejvýstižnější paralela k textu Flp 2, 6-7 se jeví epizoda umývání nohou ve třinácté kapitole Janova evangelia. Augustin vykládá úryvek z Jan 13, 3-4 tak, že parafrázuje popis Kristových úkonů slovy hymnu z listu Filipanům:

"Jaký div, že se zvedl od stolu a odložil šat ten, který, ač způsobem bytí roven Bohu, zřekl se sebe sama? a jaký div, že vzal plátno a  opásal se jím ten, který na sebe vzal podobu služebníka a stal se navenek jako každý jiný člověk? (…) Pro člověka je pokora tak důležitá, že sama božská důstojnost ji chtěla doporučit svým vlastním příkladem."

Dovětek o příkladu pokory je plně v souladu s tím, co říká Pavel, když hymnus uvozuje (Flp 2,5): "Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Ježíši Kristu."

Zdá se, že vzhledem k našim možnostem a schopnostem představuje kenóze zřejmě ten nejvhodnější prostředek, jak se může člověku zjevit jeden z Trojice. Vždyť Bůh přebývá v nepřístupném světle (srov. 1 Tim 6, 16), kvůli jehož jasu není lidský intelekt s to "zahlížet" jednotlivé osoby Trojice přímo v Bohu. Pokusme si přiblížit toto tajemství pomocí podobenství. Oprávnění nám k tomu dává sám Kristus, který právě tímto způsobem hovořil o tajemstvích Království.

Kenóze Božího Syna se podobá příběhu prince, jehož otec byl nesmírně mocný a bohatý panovník. Tento šťastný mladík žil v přepychovém paláci obklopen nádherou a slávou. Když překročil práh dospělosti, začal ho skličovat smutek, jehož důvod si sám neuměl vysvětlit. Jednou se zadumán ubíral volným krokem zahradou, která obklopovala otcův palác, a narazil na starého poustevníka. v rozhovoru mu princ vyjevil svůj smutek i rozpaky. Poustevník se pousmál a řekl mu: "Tobě chybí láska." "Ale to je přece úplný nesmysl, vždyť mne všichni milují a projevují mi úctu." "Omyl. Ti všichni se především bojí tvé moci a mají rádi tvé bohatství, tvé krásné oděvy, bohaté hostiny, veselé zábavy, které jim nabízí tvůj otec. Tebe jako osobu nemiluje nikdo, protože jim jde o  úplně jiné věci než o tebe. Ty sám jsi jim v podstatě lhostejný, protože kdyby na tvém místě stál kdokoli jiný, chovali by se úplně stejně." Mladík se zamyslil a v duchu musel uznat, že chudý stařec promluvil moudře. "A co mám dělat, aby mne někdo mohl mít rád jako osobu, jen kvůli mně a nikoli kvůli mému bohatství, moci a slávě?" "To je velmi prosté. Uprostřed noci musíš v  žebráckých šatech opustit otcův palác. Až nalezneš někoho, kdo tě bude mít rád jako chudého, bezmocného a úplně obyčejného člověka, pak to bude jen a jen kvůli tobě."

Královský syn tolik toužil po lásce, že kvůli ní neváhal opustit nádheru a bohatství rodného paláce. Nebál se chudoby, hladu a  ponížení. Nepřestal být synem panovníka, odložil pouze královský purpur, a tak nalezl, co hledal.

Nebál se chudoby, hladu a  ponížení. Nepřestal být synem panovníka, odložil pouze královský purpur, a tak nalezl, co hledal.

Toto podobenství s sebou nese i značnou míru nepodobnosti s  Božím tajemstvím, nicméně záměr stát se milovatelný jako osoba prosvítá zcela zřetelně z toho, jak se Bůh chová v dějinách spásy. Náš Bůh nechce být milován kvůli své moci, slávě a nádheře. Chce být milován jen kvůli sobě, jako osoba. Tak je tomu v lůně Trojice mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Vždyť Otec dává vše Synu, a "stává" se tak dokonale "chudým". Syn důsledně napodobuje Otce, a tak se i On "stává" absolutně "chudým", a proto také milovatelným jen kvůli sobě samému. Ne nadarmo se vtělený Syn v podstatě identifikuje s těmi nejbezbrannějšími, nejbezmocnějšími, nejchudšími (srov. např. Mt 25, 40). Duch svatý pak je sama "vydanost" Otce i Syna.

Naše láska k nesmírně štědrému a mocnému Hospodinu je ustavičně ohrožována vypočítavostí a neschopností milovat Boha jen kvůli němu samému, milovat jej jako osobu. a tak se Boží Syn vysvléká z  nádherného šatu záře božské slávy, ztroskotance a vyvrhele, tedy jen a jen pro něj samého, jako osobu. Byť zbaven božského hávu, zůstává přece Synem věčného Otce a jediným pravým "dědicem" jeho slávy. To je tajemství Synovy Trojice, jež se tímto podivuhodným a z hlediska naší sebestřednosti úplně paradoxním způsobem naplňuje právě v nahotě Ukřižovaného.

A právě touto nahotou, chudobou a opuštěností Kristovou na kříži byl zasažen "Prosťáček Boží" z Asisi. Proto vytvářel kolem sebe bratrské společenství, sjednocoval lidi pomáhal svým bratřím a sestrám k tomu, aby stále rostli do jednoty Otce, Syna a Ducha svatého.