Sv. František - hlasatel bratrství a pokoje

(P. Petr Alkantara Houška OFM, formační seminář 1999 a 2001)

O sv. Františku z Assisi existuje velmi obsáhlá literatura, je o něm nepřetržitá tradice sedmi staletí, zasahující až k nám. a přece - badatelé o jeho životě si znovu kladou otázku: Známe Františka? Opravdu, není nijak snadné dobře pochopit osobnost na jedné straně tak světecky jednoduchou a  prostou a na druhé straně tak mnohotvárně bohatou jako sám život. Muž, který byl oraculum své doby a obrátil na sebe pozornost všech vrstev středověké společnosti, byl zcela pochopitelně předmětem lásky a obdivu. s tím souvisí, že Františkova lidská osobnost narůstá časem do legendárních rozměrů, když vzpomínky jeho žáků a obdivovatelů tradované z generace na generaci jsou oživovány a podněcovány i nostalgií po původní ryzosti jeho ideálů. Je snaha zachytit vše, co kdy udělal a řekl, a tak vzniká bohatý literární odkaz odvolávající se na Františka a mající ve svém záhlaví jeho jméno - buď jako údajného autora, nebo alespoň inspirátora. Františkovy životopisy a konečně i  František v beletrii a poezii počínaje minulým stoletím - to je další zastavení našeho krátkého exkurzu, který nás má nakonec ubezpečit o tom, že skutečný František je asi leckde přizpůsobován aspiracím, názorům či vkusu jednotlivců nebo skupin.

Ale Františkova osobnost přímo láká, aby byla ztvárněna i  výtvarně , umělecky. František v dějinách umění - to by mohla být vlastní, velmi obsáhlá studie. Nám postačí, když si všimneme jen několika aspektů. Právě nesmírná bohatost Františkovy světecké osobnosti dávala umělcům možnost vyzdvihnout, zdůraznit na něm ten který prvek, tak jak to odpovídalo dobovému chápání a myšlenkovému klimatu. Středověké Giottovy fresky ve světcově bazilice v Assisi, dobově blízké Františkovu životu, jsou prosté a přitom monumentální, neznají perspektivu, ale zato hýří barvami a teplem, jako by odrážely něco ze slunečního jasu italské Umbrie. úplně jiné pojetí je např. v 17. století u  Zurbarana, který nám zobrazil Františka jako asketu s křížem a lebkou v  šerosvitu jeskyně. a konečně romantikové minulého století zpopularizovali Františka tím, že jej umělecky ztvárnili, jak káže ptáčkům, rybám a jak dokázal zkrotit nebezpečného vlka z Gubia.

Při tomto přehledu zůstaneme na chvíli zaraženi v jakési bezradnosti. Kde najít Františkovu podobu přísně autentickou? Je to vůbec možné? Byl František jeden ze zakladatelů středověkého mnišského zřízení nebo to byl iniciátor lidového hnutí s aspiracemi nábožensko - sociálními? Co bylo vlastním jádrem Františkova postoje vůči soudobému církevnímu zřízení: pokora nebo kontestace? Byl František asketa nebo veselý pěvec? Byl úspěšný nebo skončil fiaskem? Takových a podobných otázek by se mohlo formulovat mnoho a mnoho.

Je však otevřená cesta, jak poznat vcelku věrně skutečnou Františkovu podobu. Máme to štěstí, že bádání o Františkovi pokročilo v  současnosti natolik, že je možno po kritickém rozboru dosti přesně vymezit, co napsal a co bylo napsáno později a spojeno s jeho jménem. i když to, co se mu pouze připisuje, ale nepochází přímo od něho, je také ozvěnou jeho ducha, přece jen vlastním zrcadlem duše Františkovy je pouze to, co sám napsal nebo diktoval. Kritické vydání Františkových spisů představuje tenký svazek, ale každá jeho řádka má veliký význam pro toho, kdo chce poznat autora.

Máme-li však zachovat řádný metodický postup, musíme si nejdříve všimnout dobového prostředí, ve kterém František žil a působil.

Narodil se r. 1182 v umbrijském městě Assisi na svazích Monte Subassia, když doznívalo jedno z dějství historického zápasu mezi papežstvím a  císařstvím, reprezentovaným tehdy Friedrichem Barbarossou. Františkova rodná Itálie byla odedávna horkou půdou, na které se dařilo vzpourám a politickým převratům. Když František spatřil světlo světa, žilo snad ještě dosti pamětníků tzv. římské republiky, která se zrodila, když měšťanstvo a nižší šlechta uchvátila v městě moc a zřídili senát. Duchovním vůdcem a mluvčím této republiky, která vyhnala papeže, stal se záhy kněz Arnold z Brescie, spojující fanatismus náboženského horlivce s politickou agitací a požadavkem sociálních reforem. Když potom císař inspirovaný myšlenkou obnovit světovládné impérium římské, jemuž by sloužila i církevní hierarchie s papežem v čele, usiloval o to zmocnit se Itálie, vyvstala v zápase mezi světskou a duchovní hlavou křesťanstva třetí významná složka. Vyznačovala se vitalitou a její nástup znamenal počátek nové doby. Touto složkou byla italská města, zvláště lombardská. Stávají se středisky nové, nebývalé aktivity, která už nechce znát feudální připoutanost k  půdě. Město soustřeďuje lidi za účelem obchodu a řemesel, zavádí peněžní hospodářství, specializaci výroby, vytváří cechy. Čilý rozvoj obchodních styků umožňují křižácké výpravy, které otevřely Evropě okna na východ. Po stránce vojenské a politické byly sice vcelku neúspěšné, ale zato přinesly mnoho nového v oblasti kultury a hospodářství. Bohatství a nádhera Orientu se stala dostupnou Evropě. Ukázaly se nové obzory, životní tempo se zrychlilo, požadavkem doby se stává akce. Tento nový druh obyvatelstva nejen nesnáší nadvládu císařských úředníků a usiluje o čím dál tím větší politickou nezávislost, ale i církev staví před naprosto novou pastorační problematiku. Obyvatelé měst nemají sice už veliký smysl pro hluboké rozjímání a dlouhý liturgický zpěv benediktinů nebo cisterciáků, ale protože náboženství má stále totální význam, jsou i oni otevřeni duchovním hodnotám a dokonce touží po důvěrnějším a osobnějším prožití náboženského dědictví. Město ve svém sociálním průřezu vykazuje záhy velikou pestrost: vedle patricijů a bohatých obchodníků jsou zde i drobní řemeslníci a  také městská chudina. Tyto dvě poslední vrstvy jsou přístupné myšlenkám potulných kazatelů, hlásajících obnovu světa, evangelickou chudobu a  zavrhujících institucionální církev. Tyto a podobné myšlenky hlásali valdenští, albigenští a také stoupenci apokalyptického blouznivce Joachima da Fiore, předpovídající třetí věk, dobu Ducha svatého.

V té době na samém sklonku 12. století byl zvolen na stolec sv. Petra sedmatřicetiletý kardinál Lothar Conti, člověk neobyčejného státnického rozhledu a vysoké kultivovanosti, který přijal jméno Innocenc III. Celá Evropa, čítající více než 30 milionů lidí, byla tehdy již civilizována a  katolická a i přes negativní jevy, o kterých jsme se zmínili, tvořila přece jen jediné kulturní společenství. Toto společenství mělo však v sobě prvky budoucího postupného rozkladu. Papež Innocenc III. měl stejně tak jako jeho předchůdci od poloviny 11. století vysoký pojem o duchovní moci svého úřadu, která zasahuje do všech oblastí nejen duchovních, ale i profánních. Toto pojetí bylo dobově podmíněné, bylo typicky středověké a odpovídalo soudobému křesťanskému univerzalizmu. Říká se, že právě za Innocence III. dosáhlo v tomto smyslu papežství svého vrcholu: nejen pro státnické vlohy papeže, ale hlavně pro příznivé okolnosti, které se dočasně - právě za jeho pontifikátu - vytvořily. Innocenc III. skutečně mohl celkem nerušeně vykonávat svou svrchovanost jako nejvyšší zákonodárce, soudce a správce vyznačující se plenitudine potestatis (plností moci) nade všemi členy církve, duchovními i laiky. Zasahoval do evropských dějin i jako soudce králů a knížat a jako rozhodčí v jejich sporech. Jeho ideálem byla Církev jako pozemská civitas Dei (obec Boží). Vyvrcholením papežových snah byl IV. lateránský koncil r. 1215, který byl na tehdejší možnosti skutečně manifestačním shromážděním čtyř set biskupů a osmi set opatů ze všech křesťanských krajin. Jeho výnosy ovlivnily na dlouhou dobu život církve. Otázka bludařských hnutí byla již tehdy velmi živá a naléhavá. Vynutila si nejen vyhlášení jasného souhrnu katolického učení, ale i různých směrnic, jak proti bludařům postupovat. o bystrozraku papeže Innocence svědčí i to, že viděl velmi zřetelně nutnost podchytit duchovní vývoj měst, ve kterých se koncentrovala pulzace nového života a že se snažil o regulaci reformních hnutí. Hleděl je zbavit heretického rázu a využít pro věc Církve. Podařilo se to ovšem jen v některých případech, např. u lombardských humiliátů.

Z toho, co bylo řečeno pravděpodobně vyplývá, že František již v mládí se musel setkat se stoupenci různých bludných směrů, neboť i Umbrie byla místem jejich vlivu a působení. Můžeme v tom právem tušit řízení Boží prozřetelnosti, směřující k tomu, aby František, který se původně jmenoval Jan, tváří v tvář dobovému kvašení pochopil své vlastní poslání. Také rodinný původ mu umožňoval být mužem dobového přelomu, který měl mít smysl pro potřeby všech společenských vrstev: spojila se v něm měšťanská a šlechtická krev, smysl pro akci s intuicí a rytířskou poetičností. Jeho otec Pietro Bernardone byl zámožný soukeník a jeho matka Pica ze šlechtického rodu pocházela ze země slunce a  písní, z jihofrancouzské Provence, kam Bernardone často jezdil na trhy nakupovat francouzská sukna. Otcova orientace na Francii i jeho láska k francouzskému jazyku i zvyklostem se projevila i v tom, že svému malému Janovi začal říkat "Francouzek" - "Francesco". s tímto jménem vstoupil kupecký syn do dějin.

František nikdy nepřilnul k penězům, které otec vydělával svým obchodem. Rysem jeho povahy byla štědrost a velkorysost - opravdu rytířská -, kterou bezpochyby zdědil po své matce. Jako mladík byl veselým vůdcem assiské mládeže a nešetřil přitom prostředky na šatech i na různých hostinách. Také jej vábila dohasínající rytířská sláva, která pomalu sice už přecházela do poezie, ale přece jen měla ještě dosti vábivého lesku pro mladé muže. Když pak do Františkova života zasáhl Bůh, dochází u něj k tomu, co je společné všem světeckým osobnostem: k charizmatickému rozchodu se svým prostředím, s navyklým způsobem života, s vyježděnými kolejemi. Mladá společnost "zazobaných" měšťáků dostává od Františka přímo prorockou lekci, když syn Pietra Bernadone se zbavuje úplně všeho, objevuje se na veřejnosti v hrubé pytlovině převázané provazem, s  penězi nakládá jako s bezcenným smetím a prohlašuje se za herolda Kristova. Františkova konverze začíná službou nejubožejším, kteří byli vyděděni z lidské společnosti- byli to malomocní. "Sám Pán mne dovedl mezi ně", vzpomíná světec na konci života ve své Závěti " a prokazoval jim skutky milosrdenství." Františkův příklad nezůstal bez odezvy a brzy se k němu přidali první druhové. Když se on sám později vrací ve vzpomínkách k těmto okamžikům, píše: "Nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žit podle svatého evangelia". Kristova slova při rozesílání učedníků, že si nemají brát sebou zlata, ani stříbra, ani peněz, ani mošnu na cestu, ani dvojí oděv, ani hůl, pochopil doslova a přijal za svůj životní program. "Pro Františka z Assisi", píše současný autor Mario von Galli v knize "Gelebte Zukunft: Franz von Assisi" "byla chudoba otázkou stylu. Miloval ji, protože tak mohl Bohu dokázat, že mu bezpodmínečně důvěřuje." i lidem tak dokazoval důvěru v jejich dobrotu.

František svým charizmatickým vystoupením jako by nastavil zrcadlo tehdejšímu křesťanskému světu, aby si uvědomil své vnitřní odcizení evangeliu. Světec z Assisi hlásí návrat ke kořenům, a to návrat důsledný a  radikální. Již jsme si řekli, že v této věci nebyl František první. Na př. r. 1177 vystoupil v Lyonu kupec Petr Valdes, který rozdal svůj majetek chudým a  začal hlásat evangelium. Nakonec se však on i jeho stoupenci rozešli definitivně s církevní autoritou a nastoupili vlastní cestu. Byla to cesta, která ve svých důsledcích znamenala popření hierarchické stavby církve. Paul Sabatier vyslovil domněnku, že Františkův otec na svých cestách ve Francii slyšel o Valdesovi a  vyprávěl o něm svému synovi. Bohatý kupec Bernardone, který lpěl na majetku, jistě neschvaloval, že Valdes se dobrovolně ožebračil, považoval jej za blázna, a proto také pochopíme i zděšení Františkova otce, když jeho syn nastoupil podobnou cestu. Ne bez významu píší Františkovi životopisci nejen o tvrdých slovech jeho otce, ale i o ranách, domácím vězení a nakonec vydědění.

Ale mezi Františkem a Valdesem byl přece jen velký rozdíl. Valdes chtěl dosáhnout reformy církve tím, že svůj chudý způsob života vyhlašoval za závazný i pro všechny ostatní, František chtěl reformovat sebe a  sdělit svůj životní styl těm, kteří se k němu dobrovolně přidají. Známkou sektářství je výlučnost a strohé odsuzování ostatních, ale zato František píše v  pravidle života pro své následovníky: "Napomínám a vybízím je, aby nepohrdali a  neodsuzovali ty lidi, které vidí nosit jemné a pestré šaty, nebo jíst a pít lahůdky, spíše ať každý soudí a pohrdá sám sebou. (Regula bullata cap. 2.)

U Františka není ani stopy nějakého protihierarchického postoje. Když v Závěti vzpomíná na své obrácení, píše: "Pán mi dal takovou věrnost ke kněžím, kteří žijí, jak to ukládá svatá římská církev, a to pro jejich posvěcení, že i kdyby mě pronásledovali, budu se na ně obracet..." a pak dosvědčuje, že nechce nikdy kázat proti jejich vůli, chce jim prokazovat úctu a  nechce se starat o jejich hříchy. a důvod, který vede Františka k takovému smýšlení je ten, že oni jen zpřítomňují na oltáři nejsvětější tajemství a  podávají druhým.

František podřídil svůj apoštolát církvi a její autoritě. Již Innocenc III. r. 1209 schválil Františkovi a jeho prvním druhům ústně pravidlo života a zapojil je do hierarchické struktury tím, že jim dal udělit tonsuru. Tím dostali pověření ke kázání, ne tak věroučnému, jako spíše exhortativnímu a  kajícímu. František miloval církev, protože miloval Krista. Světský lesk, kterým byla tehdy obklopena hierarchie, byl dobovým projevem. Františka ani neoslňoval, ani nepohoršoval. Jeho reformní úsilí mělo světeckou pečeť pravosti, protože chtěl reformovat spíše z hloubky a zvnitřku, než zvenčí. Svým vnitřním smyslem dovedl jasně rozpoznat pod dobovým nánosem nadpřirozené bohatství církve. Papež, biskup i prostý kněz ve venkovské farnosti mu zastupoval Krista, a to i přes lidské slabosti. "Jejich prostřednictvím poznávám Božího Syna", píše ve své Závěti. To byl postoj hluboké, charizmatické víry, jež dovedla odlišit lidské od božského, posvátnost autority ustanovené Kristem od jejího lidského nositele. František měl jedno veliké přání, které vyjádřil v závěru životních pravidel svých následovníků: "....Abychom byli poddáni a podřízeni církvi svaté a  vytrvali v katolické víře..." Nic mu nebylo tak cizí, jako duch hereze, to plyne i z jeho Závěti, kde stanoví účinná opatření, aby hnutí jím vyvolané do života, nebylo takovým způsobem infikováno.

Těžko tedy mluvit o nějaké závislosti Františkově na valdenských. i sám Amadeo Molnár ve svém díle: "Valdenští a evropský rozměr jejich vzdoru" uznává Františkovu původnost - i při podobnostech. Je jisté, že František vyšel v podstatě ze stejného prostředí jako Valdes, vdechoval totéž dobové klima, cítil tytéž dobové problémy, ale jeho postoj je vlastní a opírá se o Boží oslovení. Můžeme mu plně věřit, když píše: "Nikdo mi neukázal, co mám dělat, ale sám Pán mi to zjevil..."(Závěť)

František je světec ekumenický. Pro svou mnohotvárnost a  vnitřní bohatství je sympatický i nekatolíkům. Bylo by však dosti nadsazené jej považovat za předchůdce reformace 16. století. Právě pro to, co bylo řečeno. Stejně tak ani žádná kontestace pozdějších dob nemůže se právem na něj odvolávat. Je pravda, že společná práce Františka a kardinála Hugolina, jeho kuriálního přítele, na životních pravidlech Františkova společenství, byla tak trochu zápolením mezi charizmatem a kanonickými strukturami. Konečně toto napětí je zdravé a musí být v církvi jako známka života. František byl charizmatik, ale ne organizátor, církevní právo neznal, zatímco Hugolin, pozdější papež Řehoř IX., byl kanonista tělem i duší. Jejich společná práce je jenom dokladem toho, že charizma musí být regulováno alespoň nutnými strukturami, aby nesešlo na chaotické scestí a naproti tomu struktury musí být produševněny charizmatičností, aby nezkostnatěly. Regula bullata, potvrzená Honoriem III. 29. listopadu r.1223, byla výsledkem této společné práce dvou přátel - navzájem si blízkých a přitom rozdílných. František leckde ustoupil požadavkům kanonisty, ale v jedné věci zvítězil: bylo mu potvrzeno právo žít v chudobě podle příkladu evangelia, jemu i  těm, kdo chtějí jej následovat. To však nebyla kontestace, František nežádal pro sebe nějaké uvolnění závazků, nechtěl protrhnout hráze, ale chtěl, aby směl se svými společníky žít přísně a chudě. František bojoval za ideál, za přísnost života a to mu bylo církví také potvrzeno, protože jeho pokora byla nejlepším doporučením.

Františkův životní postoj je duchovní, náboženský. Jeho bytost se cele vzpíná k Bohu a on sám to vyjadřuje slovy, která jsou souhrnem jeho spirituality: "Dio mio - mio tuto!", "Můj Bůh - mé všechno!" František velmi živě, hluboce a opravdově prožívá skutečnost, že cestou člověka k Bohu je Kristus, vtělený Boží Syn. v Kristu poznává vrchol lidstva, nejlidštější v plném slova smyslu, vrchol, který má zároveň hodnotu božskou. Zvláště Kristus ve svém trpícím lidství Františka mocně přitahuje. Dvě léta před jeho smrtí stanou se vnějším výrazem jeho intenzivní lásky stigmata, která si odnáší z La Verny na sklonku září 1224. Ač je všemožně skrýval, vidělo je tolik svědků, mezi nimi i  řada významných osobností, že o jejich skutečnosti nelze pochybovat.

František bezpochyby neznal mystické spisy sv. Bernarda z  Clairveaux, ale přesto bezděčně na ně navázal a učinil mystiku Kristova lidství srozumitelnou a přístupnou duši lidu. Svatá země, od mnoha let cíl křižáckých výprav , není pro něj územím výbojů, ale prostorem pro apoštolát, pro hlásání evangelia. Aniž by kohokoliv mentoroval, ukazuje svým vlastním postojem, že církev nevítězí vnější expanzí, ale vnitřní svatostí. Inspirován dojmy z  Kristovy pozemské vlasti staví pak r. 1223 v Grecciu první jesle na památku betlémského narození.

František má soulad v duši, a proto se blíží s láskou a úctou ke každému Božímu tvoru. Všude ve viditelném světě nachází Boží stopy, hlásající velikost Tvůrce, v každém člověku objevuje Kristovu podobu. Právě proto si však žádného tvora nechce přisvojit a zotročit. Je vnitřně svobodný a vše se mu jaksi poddává, všechno mu nabízí službu. To je psychologické jádro legend o  Františkovi, které formou zvláštního literárního druhu nám dokreslují jeho obraz. Svým postojem ke vtělení, Eucharistii a tvorstvu jakožto odrazu Božích dokonalostí podává bezděčně lék na duchovní nebezpečí své současnosti: na katarský dualizmus albigenských.

Na základě historických pramenů poznáváme i Františkův vztah ke Kláře, která se nechala nadchnout světcovými ideály a na odloučeném místě - při kostelíku sv. Damiána u Assisi - spolu se svými následovnicemi žila věrně podle jeho vzoru. František prakticky ukázal, že přiznává ženě rovnoprávnost ve věci, kterou považoval za nejdůležitejší: mít možnost svobodně se rozhodnout následovat Krista úsilím o dokonalost podle evangelia. Víme, že umožnil provedení tohoto Klářina úmyslu a všemožně se staral, aby její duchovní rodina měla všestrannou podporu. Ani nejmenší stín jakékoli banálnosti nepadá na toto duchovní přátelství, které je však možné jen na rovině intenzivního života s  Bohem a je vždy pouze výjimečným plodem Boží milosti.

Povrchnímu pozorovateli bude snad divné, proč František se nestal knězem, když přece takto mohl vykonat mnoho dobra. Zůstal - jak víme- až do smrti jen jáhnem. Důvod je třeba hledat v jeho veliké osobní pokoře. Až do hlubin své bytosti prožil pravdu, že na kněžství nemá nikdo nárok, že je to vždy jenom dar a milost - jako by předvídal případy a okolnosti v budoucích dějinách církve, kdy si mnozí nehodně uzurpují svátostnou milost nebo ji budou pro sebe neoprávněně nárokovat. Naproti tomu František, ač nebyl svěcením kněz, byl cele kněžský, až do nejjemnějšího záhybu své duše a také každým svým činem.

František byl hlasatelem pokoje a míru, který byl tehdy v  jeho vlasti často porušován vzájemnou nevraživostí jednotlivých měst nebo různých složek obyvatelstva. Nechtěl, aby se prolévala lidská krev. Sám se snažil na každém člověku bez rozdílu najít dobrou stránku: dovede oslovit egyptského sultána Meleka el Kamela i horské lupiče. Přitom však ničeho nesleví ze svého křesťanského přesvědčení, ani nekryje něčí zločiny, ale jde mu jen o  hlásání evangelia a obrácení těch, kteří jsou na špatné cestě.

František není sociální reformátor, protože nechce měnit stávající společenský pořádek, ale hnutí jím vyvolané mělo ve své době i kladné sociální důsledky. to by si však vyžádalo samostatnou studii. Právě Františkova duchovní rodina spolu s kazateli sv. Dominika přejímá potom dobově nutnou pastoraci především městského obyvatelstva.

Františkův obdiv Boží velikosti a jeho láska k přírodě jako odlesku Boží harmonie a krásy našla své velkolepé vyjádření v tzv. Chválách Božích a ve Sluneční písni. Obojí hymnus vytryskl ze srdce stigmatizovaného Františka na sklonku jeho života. Harnack jej za Sluneční píseň nazval "největším básníkem, který kdy žil." Slunce i měsíc s hvězdami, vítr, vzduch a  mraky, jasné i nevlídné počasí, sestra voda i bratr oheň, matka zem se všemi bylinami a květy - to všechno Františka oduševňuje, aby chválil dobrého Boha a  všechny lidi vybízí, aby se k němu připojili. Nakonec ještě zahrnuje mezi ty, kdo chválí Pána, i ty. kteří z lásky k němu odpouštějí, kdo snášejí nemoci a  bědy, kdo trpí v pokoji a jsou v životě i smrti spojeni s jeho nejsvětější vůlí a konečně i sestru tělesnou smrt, která nerozdrtí toho, kdo je věren Bohu.

František byl od přirozenosti veselé, radostné mysli, rád zpíval. Tento jeho duševní stav, jak píše Felder, nebyl utlumen při jeho obrácení, ale zduchovněn a povýšen do nadpřirozené roviny. Právě proto však není jeho radost povrchní, laciná, lehkomyslná, ale radost hluboká, protrpěná. Je to radost vyrůstající z kříže. Toto je pro Františka naprosto charakteristické. Vždyť dovedl i hořce plakat nad Kristovým utrpením a Sluneční píseň složil po těžké, probdělé noci, plné tělesných bolestí. František je ztělesněním křesťanské symbiózy bolesti a radosti, je realistický jako sám život, ve kterém není možno odloučit jedno od druhého. Františkova bolest není však bezvýchodná ani samoúčelná, ale je to cesta, jak se probojovat k pravým hodnotám. Je to blahoslavená bolest evangelia, ústící v radost trvalé, věčné hodnoty. Když 3. října 1226 umíral u Panny Marie andělské u Assisi ve svých 44 létech, zpíval žalm 141.: “Hlasem svým volal jsem k Pánu...."

František z Assisi, prohlášený za svatého po necelých dvou létech od své smrti, byl podle slov Dr. Jaroslava Kadlece první církevní osobností 13. století, ačkoliv nebyl ani papežem, biskupem nebo knězem. k tomu ještě dodejme, že patří beze sporu mezi přední osobnosti celých církevních dějin a nelze mu upřít ani významné místo v dějinách lidstva vůbec. Jinak problematický Renan má pro něj slova ocenění, když píše, že byl jediným dokonalým křesťanem po Ježíšovi, a známý Gandhi ho ctil jako jednoho z  největších mudrců světa. Jeho hlavní význam je však bezpochyby v tom, že přiblížil znovu lidem Krista.

 

Literatura:

Johannes Jörgensen: Svatý František z Assisi. Praha, Ladislav Kuncíř 1945.

Vlastimil Kybal: Svatý František z Assisi. Praha, Jan Laichter 1913.

ThDr. Jaroslav Kadlec: Církevní dějiny III. Skriptum CMBF Praha - Litoměřice 1972.

P. Agostino Gemelli: Františkánské poselství světu. Praha, Ladislav Kuncíř 1948.

Mons. Dr. Hilarin Felder OFMCap.: Ideály sv. Františka Serafínského. Praha 1948.

Leander Brejcha OFM: Spisy sv. Františka z Assisi. Praha 1915.

Amadeo Molnár: Valdenští a evropský rozměr jejich vzdoru. Praha, Kalich 1973.

Sv. Bonaventura: Život sv. Otce Františka (Legenda maior). Praha, Ladislav Kuncíř 1926. Přeložil Dr. A. Stříž.

Kvítka sv. Františka (Fioretti). Překlad K. Dostála - Lutinova a A Gelaty, N. Jičín, Nový život 1901-02.