8. listopadu

Bl. Jana z Dunsu, kněze 1. řádu

Památka

Jan z Dunsu, u nás nazývaný Jan Duns Scotus, se narodil koncem roku 1265 v Dunsu ve Skotsku a již od 14 let navštěvoval františkánskou školu. Brzy nato vstoupil do řádu. Kněžské svěcení přijal 17. března 1291. Po skončení svého teologického studia v Oxfordu a v Paříži učil nejdříve v Oxfordu, pak v Paříži a nakonec v Kolíně nad Rýnem. Byl jedním z velkých teologů a proslavil se zvláště spisy o tajemství vtěleného Slova a úspěšnou obhajobou učení o Neposkvrněném početí Panny Marie. K silným stránkám jeho charakteru patřilo, že vždy věrně hájil autoritu Petrova nástupce a 23. června 1303 byl kvůli tomu i vypovězen z Paříže, protože odmítl podepsat hanopis francouzského krále Filipa IV. Sličného, namířený proti papeži Bonifáci VIII. Zemřel předčasně v pověsti svatosti a v plném rozkvětu své vědecké aktivity 8. listopadu 1308 v Kolíně nad Rýnem. Papež Jan Pavel II. potvrdil jeho úctu 6. června 1991 a dne 20. března 1993 jej blahořečil.

Společné texty o duchovních pastýřích.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Ze spisu blahoslaveného Jana z Dunsu Ordinatio

(Opera omnia, sv. 15, Liber III, Distinctio 28, Quaestio un., č. 2–3, ed. Vivès, sl. 378b–379b)

Podstata a jedinost dobropřejné lásky

Dobropřejná láska (caritas) je takový způsob jednání, jímž sám Bůh se nám stává drahocenným. Bůh se nám ovšem může stát drahocenným nebo milým také silou lásky (amor), která vylučuje ostatní milující. Kdo takto miluje, nesnese vedle sebe jiné spolumilující. (Tak je tomu např. u žárlivce, který miluje určitou ženu.) Tento způsob lásky ovšem není ani spořádaný ani dokonalý.

Není spořádaný, protože Bůh, jakožto dobro pro všechny, nechce být dobrem pouze pro někoho. Proto také nikdo se zdravou myslí nemůže chtít přivlastnit si sám toto dobro pro všechny. Z toho plyne, že ta láska (amor), která usiluje o dobro pro všechny vlastnickým a ostatní vylučujícím způsobem, je nevyhnutelně nespořádaná.

Nadto je takové jednání nedokonalé, protože ten, kdo miluje dobropřejně a dokonale, touží také, aby i jeho milovaný byl milován. Proto Bůh, který vlévá ctnost dobropřejné lásky (caritas), v jejíž síle může duše směřovat k Bohu spořádaně a dokonale, dává milujícímu zároveň takový způsob lásky, jímž se mu stává drahocenným jako dobro pro všechny, jako dobro, které má být spolu-milováno ostatními. Tento způsob milování, který pochází od samotného Boha, vzbuzuje v duši touhu, aby Bůh byl vnímán jako drahocenný a aby také ostatní milovali Boha jako takového.

Proto stejně jako tento způsob jednání uschopňuje osobu ke spořádané a dokonalé lásce vůči samému Bohu, tak také vzbuzuje v osobě touhu, aby Boha nemilovala výlučně jen ona sama, ale také všichni ostatní Boží přátelé.

Z toho jednoznačně vyplývá, že ctnost dobropřejné lásky (caritas) je pouze jedna jediná, poněvadž není zaměřena k mnoha rozličným subjektům, ale jedině k Bohu, který je její nejvyšší cíl a dobro samo. Druhotně pak tato ctnost vzbuzuje v duši touhu po tom, aby, nakolik to závisí na ní samotné, Boha milovali a v lásce vlastnili všichni. Právě v tom spočívá spořádaná a dokonalá láska k Bohu. Jestliže chci právě tohle, pak silou dobropřejné lásky (caritas) miluji sebe sama i bližního a toužím pro sebe i pro bližního po tom, abychom v síle dobropřejné lásky (caritas) měli Boha tak, jak je on sám v sobě.

Je tedy zřejmé, že existuje jeden způsob jednání, jímž miluji Boha a zároveň toužím, abys ho miloval také ty. A právě v tomto smyslu moje láska (amor) nachází svůj kořen v dobropřejné lásce (caritas), poněvadž na základě dobropřejné lásky já ti přeji to dobro, jež ti přísluší ze spravedlnosti.

Zpěv po druhém čtení 1 Jan 4, 10–11.16

V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Když nás Bůh tak miloval, * máme se i my navzájem milovat.

V. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. * Máme se.

Alternativní druhé čtení

Ze spisu blahoslaveného Jana z Dunsu Neposkvrněná – nejvznešenější plod vykoupení

(Opera omnia, Lectio III, Distinctio 3.18; Rep. Parisiensis III, Distinctio 3)

Někteří ze svatých v nebi byli Boží nepřátelé pouze v důsledku dědičného hříchu, ale ne kvůli svému hříchu osobnímu. Taková jsou kupříkladu mnohá svatá Neviňátka. Mimo to jsou v nebi svatí, kteří po určitou dobu byli Boží nepřátelé jak kvůli osobnímu hříchu, tak i kvůli hříchu dědičnému. To jsou ti, kdo smrtelně hřešili, a pak konali pokání. Kromě nich je v nebi také požehnaná Panna, jež nebyla nikdy v nepřátelství vůči Bohu ani kvůli hříchu osobnímu ani kvůli hříchu dědičnému. To by ovšem nebylo možné, kdyby nebyla zvláštním způsobem před hříchem uchráněna.

Skutečnost, že požehnaná Panna nebyla nikdy poskvrněna dědičným hříchem, vyplývá ze vznešenosti jejího Syna: Vykupitele, Smírce a Prostředníka.

Nejdokonalejší Prostředník je pochopitelně také schopen nejdokonalejší přímluvy ve prospěch osoby, pro niž zprostředkuje. Kristus tedy musel mít schopnost absolutně dokonale zasahovat ve prospěch osoby, jíž je určeno jeho zprostředkovatelské dílo. Nuže tedy, vůči žádné osobě na celém světě nemohl být Kristus Prostředníkem více než vůči Marii; proto v Marii naplnil Kristus své zprostředkovatelské dílo v té nejdokonalejší podobě. To vše ovšem platí pouze za předpokladu, že se Kristus zasloužil, aby Marie byla uchráněna od poskvrny dědičného hříchu.

Pokud někdo předem vyloučí možnost předejití urážce, pak vůbec není možno hovořit o absolutně dokonalé nápravě urážky. Vždyť jestliže dojde pouze k usmíření uražené osoby tím, že ji někdo svým konáním pohne k odpuštění, pak ještě zdaleka není možno hovořit o absolutně dokonalé nápravě. Z toho ale vyplývá, že Ježíš Kristus by nenabídl Nejsvětější Trojici absolutně dokonalou náhradu za hřích Adamových synů, pokud by předběžně nezajistil, aby v někom Nejsvětější Trojice vůbec nebyla uražena, a pokud by alespoň jedna duše mezi Adamovým potomstvem nebyla naprosto bez viny dědičného hříchu. Proto tedy v Adamově rodu existuje duše, která je naprosto neposkvrněná dědičnou vinou, anebo je alespoň možné, aby taková duše existovala.

Nejdokonalejší Prostředník zasluhuje, aby byl odvrácen jakýkoli trest od toho, pro něhož koná dílo usmíření. Nyní je třeba si uvědomit, že nést na sobě vinu dědičného hříchu je ještě větší trest než samotná ztráta možnosti vidět Boha tváří v tvář. Vždyť hřích sám o sobě je mezi všemi ostatními tresty ten nejhorší trest pro rozumem obdařenou přirozenost. Jestliže nás tedy Ježíš Kristus jakožto dokonalý Smírce dokonale usmířil s Bohem, pak muselo být v jeho silách také učinit, aby alespoň někomu bylo odňato toto přetěžké břímě. A právě tohle by neučinil pro nikoho, pokud by to neučinil na prvém místě pro svoji Matku.

Jestliže někdo tvrdí, že osoba, jíž je odpuštěn hřích, je Kristu stejně zavázána jako osoba, jež byla před hříchem uchráněna, odpovídám, že je bezesporu větší dobrodiní od zla někoho úplně uchránit než připustit, že se někdo zlem napřed poskvrní, a pak ho od zla osvobodit. Mimo to, jestliže Ježíš Kristus se zasloužil o milost a slávu mnohým duším, které jsou mu právě proto zavázány jako Prostředníku, pročpak by neměla existovat nějaká duše, která by byla Kristu v nebi zavázána právě kvůli nevinnosti? A pročpak tedy, když jsou nevinní všichni blažení andělé, by neměla existovat také nějaká duše, mimo duši Kristovu ovšem, která by byla v nebeské vlasti nevinná?

Poněvadž tedy je větší dobro dokonalá nevinnost než odpuštění viny po předchozím pádu do hříchu, Panna Maria obdržela větší dobro tím, že byla uchráněna poskvrny dědičného hříchu, než kdyby byla od něho pouze očištěna.

Zpěv po druhém čtení Žl 34 (33), 4; 86 (85), 13; Lk 1, 48

Velebte se mnou Hospodina, * neboť veliká byla ke mně jeho láska.

V. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, * neboť.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Ant. k Zach. kant. Pane, věčný a pravý Bože: z tebe, v tobě a pro tebe je všechno, co jsi stvořil; ty jsi Bůh požehnaný navěky.

Závěrečná modlitba

Bože, prameni veškeré moudrosti, tys nám v blahoslaveném knězi Janovi daroval obhájce neposkvrněné Panny a vynikajícího učitele vědy a života; dej, ať osvíceni jeho příkladem a posilněni jeho učením věrně přilneme ke Kristu, který s tebou v jednotě Ducha Svatého…

Nešpory

Ant. ke kant. P. M. Nekonečně dobrý Bože, ty sám rozléváš svou lásku na všechny tvory.