14. července

Sv. Františka Solana, kněze 1. řádu

Nezávazná památka

(V plzeňské diecézi se slaví svátek bl. Hroznaty)

Narodil se 10. března 1549 v Montille ve Španělsku. Ve 22 letech vstoupil do Řádu menších bratří, stal se knězem, konal různé služby a s velkým užitkem horlivě kázal. Roznícen horlivostí o spásu duší cestoval do Jižní Ameriky, do Argentiny a Peru, kde v dalších dvou desetiletích pracoval jako »apoštol Indiánů« a duchovní správce. Vysílen dlouhotrvající prací a pokáním zemřel 14. července 1610 v Limě, svatořečen byl 27. prosince 1726 papežem Benediktem XIII.

Společné texty o duchovních pastýřích (o řeholnících).

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Ze životopisu svatého Františka Solana, napsaného jeho současníkem

(Acta Sanctorum Iulii, sv. 5, Paříž 1868, s. 884–886)

Můj Bůh – jak je milý – budiž oslaven

I když celý život Božího muže Františka byl sám kříž a mučednictví, přece dva měsíce před smrtí – aby získal podíl na Božích zaslíbeních jako odměnu za křesťanskou trpělivost – začal trpět velkými bolestmi. K nim se přidružila vysoká horečka, která ho nakonec donutila ulehnout.

Od modlitby ho však nedokázala odvrátit žádná nemoc. Naopak ještě podnítila jeho vzlet, takže se zdálo, jako by už přebýval mezi anděly. Zapomínal na potřeby těla a podle úsudku zkušených lékařů se věřilo, že jen zázrakem je tak dlouho prodlužován jeho život. S velikou vroucností si opakoval oblíbenou střelnou modlitbu: »Bůh buď veleben!« nebo jinou podobnou. Někdy žádal, aby byly recitovány žalmy: Duše má, chval Hospodina¹, nebo Veleb, duše má, Hospodina². Pociťoval při tom, jak mu srdce taje štěstím. Také si přál, aby mu četli z Janova evangelia ten úryvek: Bylo před velikonočními svátky³, a při něm, zvláště při vyprávění o ukřižování, býval podivuhodně dojat. Tehdy začal hovořit s trpícím Kristem, děkoval mu za jeho dobrotu a milosrdenství, které on hříšný obdržel, a vzdával mu slávu. Také v hymnech ke cti blahoslavené Panny nalézal mnoho síly. Když je rozjímal, naplňovaly ho radostí a jásotem. Jednou řekl svému zpovědníkovi: »Pomoz mi, Otče, zvěstovat Boží chválu.« A dodal: »Bože můj a Stvořiteli, králi můj a Otče, ty má rozkoši a mé všechno! « Po těch slovech ho naplnil oheň Boží lásky a jeho duše, v sebe ponořená, celá zaujatá duchovní radostí, zanechala smysly i tělo jak bez života. Pět dní před smrtí řekl bratru Janu Gomezovi, který se staral o nemocné: Zdalipak pozoruješ, bratře, veliké Boží milosrdenství, jak mi poskytuje sílu, abych přemohl a zdolal nepřítele?« Tři dny před smrtí se obrátil na bratra, který o něj pečoval, a s pláčem a vzdechy pronesl slova: »Čím jsem si zasloužil, Pane Ježíši, abys ty byl ukřižovaný, a já ošetřován tvými služebníky? Ty nahý, a já dobře přikrytý, ty bitý a trním korunovaný a já utěšován tolikerým dobrodiním? « Následujícího dne v přítomnosti mnoha bratří zvolal: »Ã“ můj Bože, budiž oslaven; jak jsi mne svou vznešeností obklopil! Raduji se, Pane můj, že jsi mým Bohem; ó jak jsi milý!«

Noc před odchodem upadl do hluboké extáze. Všichni kolem mysleli, že už vydechl naposled. On se však vrátil z vytržení a zvolal: Zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme.⁴ A od té chvíle až do konce se v jeho tváři zračila nesmírná radost, nadšení a spanilost. Jásal nad štěstím, které ho čeká, a svou radost dával viditelně najevo. Jeden z bratří mu řekl: »Otče, když tě Bůh již zdvihá do nebe, rozpomeň se na mne, až přijdeš do věčného království.« On mu odpověděl veselým hlasem: »Je to tak, spěchám do nebe, ale je to pro zásluhy smrti a utrpení Krista. Já sám jsem velký hříšník. Až dojdu do otcovského domu, budu ti dobrým přítelem.«

¹ Žl 146 (145), 1. ² Žl 103 (102), 1. ³ Jan 13, 1. ⁴ Žl 122 (121), 1.

Zpěv po druhém čtení Ef 3, 8.12.6

Ačkoli já jsem méně než nejnepatrnější ze všech křesťanů, byla mi dána tato milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství. * Protože jsme s ním spojeni, smíme s důvěrou a volně přistupovat k Bohu, když věříme v Krista.

V. Také pohané mají stejná dědická práva a jsou údy téhož těla; i jim platí ona zaslíbení. * Protože jsme.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Ant. k Zach. kant. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme. (Gal 5, 24–25)

Závěrečná modlitba

Bože, Otče všech lidí, tys učinil svatého Františka hlasatelem evangelia mezi národy Latinské Ameriky; veď je ke stále hlubší víře i k růstu ve spravedlnosti a svobodě a všechny, kdo tě upřímně hledají, odměň tím, že jim dáš pocítit svou blízkost. Prosíme o to skrze tvého Syna…

Nešpory

Ant. ke kant. P. M. V pokoji a upřímnosti kráčel s Hospodinem a mnohé odvrátil od nepravosti. (Mal 2, 6)