10. července
Sv. Veroniky Giuliani, panny 2. řádu
Památka
Svátek pro OFMCap. a OSCCap.
Veronika, křestním jménem Voršila, se narodila v Mercatello v Itálii 27. prosince 1660. Roku 1677 vstoupila ke klariskámkapucínkám v Tifernu (Citta di Castello). Snažila se umrtvovat tělo, osvojit si božské rozjímání, podobat se Kristu ukřižovanému. O vánocích roku 1696 přijala Kristovu ránu v boku, o Velkém pátku 1697 ostatní tělesné rány Ukřižovaného. Byla podrobována nejtěžším zkouškám a ústrkům, které snášela s hlubokou pokorou a nepopsatelným klidem. Teprve po letech byla stigmata uznána oficiálně za pravá a roku 1716 byla Veronika jmenována abatyší svého kláštera. Zemřela 9. července 1727, svatořečena byla 26. května 1839 papežem Řehořem XVI.
Společné texty o pannách.
Modlitba se čtením
Druhé čtení
Z Deníku svaté Veroniky Giuliani
(Un tesoro nascosto, sv. 8, Citta di Castello, s. 629–630)
Za obrácení duší přináším oběť krve a života Dnes se mi vrátila bolest do rukou, nohou a boku. Prožila jsem vzácnou noc, plnou utrpení a smíru: Díky Bohu! Ráno jsem přijala svátost pokání a načerpala z ní sílu snést ještě větší utrpení. Pak při svatém přijímání jsem zakusila, ani nevím jak, se zcela novým pocitem milost Boha, jenž vládne v nitru mé duše. Ostatně již několik dní zakouším v srdci jisté působení, jehož původ nedovedu rozpoznat: rozepíši jen jeho účinek, který ve mně zanechává. První je bolestné poznání mých vin, touha po obrácení duší, za které přináším oběť krve a života a zároveň i veliká důvěra v milosrdenství Boží a v dobrotu a lásku blahoslavené Panny Marie. Druhý účinek je v tom, že i když se cítím opuštěná a utopená v moři pokušení, hned zase okouším ten skrytý smysl a vidím, že jsem zcela spokojená, naplněná velkým mírem a pevně zakotvená v Boží vůli. A třetí účinek se projevuje takto: Když jsem uvnitř znepokojena ďábelskými útrapami a navenek se věnuji svým věcem a kvůli práci pobíhám sem a tam, ono skryté působení dává, že udělám všechno, aniž bych na to myslela, a ani nevím, jak se to stane, že je dokonalá. To se mi stává i v důležitých věcech, jako je přijímání svátostí, modlitba a duchovní rozhovor, jak jej mezi sebou vedeme. Cítím se někdy uchvácena takovou nechutí, tak vyprahlá a bez nadšení, že si myslím: takový život už dál nesnesu. V tom stavu i cesta ke zpovědníkovi se mi zdá být ztrátou času. Jakmile však přijmu do srdce jen malou stopu toho působení, už se cítím tolik přetvořená a tak silná, že přes velkou vyprahlost, odpor a pocit ztráty smyslu mi snadno vyjde jakékoliv dílo, ať je jakkoliv obtížné. Všechno ke slávě Boží!
Zpěv po druhém čtení Pís 8, 6.7a; 6, 3
Polož mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na své rámě, neboť silná jako smrt je láska. * Já patřím svému miláčkovi a on je můj.
V. Zátopy vod nemohou uhasit lásku a proudy řek ji neodplaví. * Já patřím.
Chvalozpěv Bože, tebe chválíme.
Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.
Ranní chvály
Ant. k Zach. kant. Mé srdce jásá v Bohu, mém spasiteli.
Závěrečná modlitba
Bože, tys svatou pannu Veroniku vyznamenal ranami utrpení tvého Syna, které jsi vtiskl do jejího těla; dej nám, ať se stále více podobáme Kristu ukřižovanému, abychom se radovali, až se zjeví ve své slávě. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého…
Nešpory
Ant. ke kant. P. M. Budu moci oslavit Krista na svém těle životem i smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. (Srov. Flp 1, 20b–21)