12. června

Bl. Floridy Cevoli, panny 2. řádu

Nezávazná památka

Florida, křestním jménem Lucrecie Helena, se narodila 11. listopadu 1685 v Pise jako dcera hraběte Curzia Cevoli a hraběnky Laury ze Sety. Doma se jí dostalo dobré výchovy a kvalitního náboženského i kulturního vzdělání. Ve 13 letech byla za účelem hlubšího vzdělání svěřena na výchovu mniškám od sv. Martina v Pise. Zde stále rostla její touha po řeholním životě, a tak k velkému údivu svých vrstevnic vstoupila roku 1703 ke klariskám–kapucínkám v Citta di Castello, kde absolvovala noviciát pod vedením sv. Veroniky Giuliani. Od roku 1716, kdy se sv. Veronika stala abatyší, byla její vikářkou a po její smrti v roce 1727 sama převzala úřad abatyše, který pak s velkou moudrostí a užitkem pro klášter vykonávala 25 let. Její život se vyznačoval intenzivní modlitbou, horlivostí pro spásu duší a překypující láskou k chudým. Zemřela 12. června 1767 a 16. května 1993 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou.

Společné texty o pannách.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z Deníku svaté Veroniky Giuliani

(Diario di S. Veronica Giuliani, sv. 5, Citta di Castello 1987, s. 84–86)

Cena pouhého trpění

Chystám se říci maličko, téměř nic, o utrpení, které zakouší duše, když má dojem, že ztratila onen vzácnýpoklad, kterým je Bůh sám. Plná úzkosti se snaží znovu ho najít. Nemá klidu, nemá stání, nemá pokoje. Zdá se, že se zbláznila, a vskutku blázní láskou, láskou nepoznanou. A přesto je tato láska v mnoha případech pro duši velkým dobrodiním. Jako by ji Pán hodil do tavicího kelímku, jako by ji hodil do pece, jak to dělá se zlatem ten, kdo ho chce pročistit. Duše vnímá, jak se v ní pomalu rozplývá ona temnota, onen dým, přes který neviděla a který jí bránil jednat. Nyní, když spočívá v rukou umělce, vidí, že ji chce opracovat a celou očistit, aby z onoho zlata mohl vytvořit skvosty a šperky, jaké si sám přeje. Proto duše nesmí dělat nic jiného než to, co dělá zlato v rukách zlatníka, totiž, že se nechá dobře pročistit ve výhni božské lásky.

Zde se duše dobře očistí a pokročí v každé ctnosti, tady se naučí mnohému beze slov. Prosté trpění je vzorem jejího jednání. Toto prosté trpění nelze vysvětlit slovy. Jeho hodnota a moc je taková, že jej stačí jen maličko; neboť v jediném okamžiku dá duši poznat, kdo je Bůh a čím je ona sama. Zdá se, že mluvit o prostém trpění je jednoduché, mně to ale připadá velmi obtížné, a nikdo ho nemůže praktikovat, ani pochopit poklad, který se v něm nachází.

Jen zlomek prostého trpění dává takovou sílu, že by člověk vyváděl hlouposti. Nevím, dokážu-li to vyjádřit. Mělo na mě větší účinek a bylo mi víc k prospěchu než jakékoliv vidění či vytržení. Je-li někdo nemocen, okamžitě se uzdraví; je-li někdo slabý, rychle se vzchopí; jeli někdo chladný, cítí, jak se rychle rozehřívá. Toto prosté trpění v sobě vskutku obsahuje všechno: posiluje duši, rozradostňuje srdce, povznáší ducha, budí v člověku bázeň Boží, uklidňuje smysly, umrtvuje sebelásku, odhání pozemské starosti, stává se kapitánem, troubí svým mlčením, křičí svým působením, působí pokoj svým tichem, káže oním trpěním. Jiní tvorové ho neznají, je vlastní jen Bohu. Tak bych to vyjádřila já. Promiňte mi to, jestliže jsem řekla nějakou hloupost.

Mluvila jsem o prostém trpění a také jsem popsala účinky, které na mě mělo. Nyní vysvětlím podrobněji, jak jsem to prožívala. Nevím, jestli se mi to podaří. Mám dojem, že se to odehrává takto: najednou se duše cítí být zbavena všeho, jak dober duchovních, tak i pozemských. Bůh jí dává zakusit její ubohost a neschopnost; ale zároveň jí odhaluje, jakou má cenu a jak se musí zlepšit, aby se mohla spojit se svým jediným a nejvyšším Dobrem. V tom okamžiku zakouší spojení s Bohem, ale pak náhle zůstává bez jakéhokoli poznání. Neví, zda je v nebi nebo na zemi. Cítí se být zbavena všeho a nemá ani sílu, aby se pozvedla. Utrpení, které prožívá, je takové, že se ani nedá popsat. Nazývám to prostým trpěním, protože člověk je zbaven sil a nemůže nic konat; nemá ani city, neboť vše se odehrává mimo něho; smysly se toho neúčastní, neboť člověk jimi vůbec nic nevnímá. Není to dílo smyslů, ani žádného jiného tvora. Je to jen pouhé světlo duše, která je úplně sama samotinká. Toto lze tedy nazvat prostým trpěním.

Zpěv po druhém čtení Žl 23 (22), 4

I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, * vždyť ty jsi se mnou.

V. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha. * Vždyť ty.

Závěrečná modlitba

Bože, původce spásy, tys roznítil v srdci blahoslavené Floridy žár božské lásky a vedl jsi ji k dokonalosti cestou odříkání a kříže; dej i nám, abychom planuli stejnou láskou a rostli v moudrosti pramenící z tajemství kříže. Skrze tvého Syna…