Odpovědi k synodnímu procesu

1. Jaké jsou podle vás hlavní výzvy a problémy, kterým musí katolická církev v tomto desetiletí čelit?
• Univerzální církev dosud málo čerpá ze zkušeností zemí, které prošly několika desetiletími pronásledování v komunistických režimech, jak v chápání přičin jejich vzniku, tak v hodnocení jejich důsledků.
• Akutní je nalezení rovnováhy mezi tradicí a výzvou současných potřeb. Víra jen jako ideologické přesvědčení nestačí, církev sama jako instituce je málo, společenství je to, co tvoří Tělo Kristovo. Jen osobní zkušenost s Boží blízkostí, podložená každodenním návratem k Písmu u každého věřícího, může navrátit Boží energii údům církve a potřebnou energii a sílu k pochopení co obnáší křesťanský život dnes. Kristova přítomnost je mnohovrstevná, v eucharistii, v Božím slovu, v chudých a potřebných, i tam, kde jsou shromážděni dva nebo tři v Jeho jménu.
• To je i cesta ke znovuobnovení důvěry jak na místní úrovni, tak i směrem „nahoru“ k představitelům církve, i proměna církve soudící na církev mateřskou, dodávající naději, svědčící o Ježíšově blízkosti. Sv. František je dnes aktuální jako byl před osmi stoletími. On plný úcty ke kněžím svou spiritualitou dokládal, že skutečné schopnosti bratří a sester oživují i role osob svěcených (jak nově připomíná Praedicate evangelium).
2. Jak by podle vás měla katolická církev reagovat na tyto výzvy a problémy?
   • Tuhá centralizace na úrovni celosvětové i v rámci diecézí odráží ještě dědictví feudálně uspořádané společnosti. Princip subsidiarity církví vyznávaný hierarchii předpokládá, ale zbavuje ji rigidity a navrací vzájemnou důvěru; v decentralizaci církve je tedy třeba pokračovat.
   • Církev otevírající se a vycházející vstříc „nevěřícím“: „Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž se drží vlastních jistot“ říká papež František (Evangelii gaudium čl.49). Mějme vnímavost pro změnu, nebojme se změn, formace vyžaduje naše trvalé učení v duchu synodality.
   • Změna smýšlení spočívá v přijetí a důvěry v Boží Otcovství a v univerzální bratrství jako prazáklad našeho lidství, i jako jediná cesta k ochraně života a přírody, jak nás papež František učí v encyklikách Laudato si´a Fratelli tutti.
   • Jednou z příčin krize společenské angažovanosti církve je skutečnost, že sociální encykliky až donedávna reagovaly na vývoj společenské reality příliš pozdě, a navíc se jim v křesťanské veřejnosti duchovní i laické dostávalo málo pozornosti. Tento neutěšený stav, kdy církve žije víc v minulosti a uzavřena ve svých vnitřních problémech, se až dosud nepodařilo příliš změnit. Odpoutat se od závislosti na moci politické i ekonomické vyžaduje odvahu ke svobodě, a s ní spojenou odvahu být zranitelní, přijmout i pronásledování; o takové síle víry naši předchůdci svědčili i prolitím krve.
3. Co mohu jako angažovaný, individuální sekulární františkán nabídnout katolické církvi, aby se stala autentičtějším a viditelnějším Tělem Kristovým?
   • Žijeme ve světě mnoha povinností a přehlcenosti vším možným. Máme-li obstát, musí modlitební a františkánské společenství mít v našem hodnotovém systému prioritu přede vším ostatním; cestou není nechávat si „františkánství až na potom“. Na nic si nehrajme, buďme takoví, jací jsme, lidi spojujme a neodsuzujme, buďme vstřícní. Začněme u sebe, v růstu dospělosti v Kristu, k níž patří i odpovědnost občanská a politická.
   • Nebezpečný proces pokračující individualizace člověka nesmí proniknout do našich společenství v podobě mylné cesty jakéhosi „zbožného egoismu“, „konzumního křesťanství“ a „zakuklené duchovní pýchy“. Františkán je „člověk pro druhé“, svatý František nepracoval u sebe pro sebe, ale u druhých pro druhé. Náš život podle Řehole ukazuje, že je možné v církvi žít pod laickým vedením a podle demokratických pravidel.
   • Jako jednotlivec se mohu podílet na jednotě v rozmantosti svou službou, pro mne Pánem uloženou. Ta má mnoho podob, od vytrvalých modliteb starých a nemocných sester a bratří, přes věrné plnění hned několika rolí těch z nás v aktivním věku – jako manželů-manželek, otců-matek, zaměstnanců, živnostníků či podnikatelů, pomocníků ve farnostech, až k těm, jimž bylo svěřeno svědectví spirituality ve světech politiky, vědy, umění a publicistiky. Jedni potřebujeme druhé, všichni sebe navzájem, a sv.Františka jako vzor v následování Pána v naší době.
4. Jakým způsobem můžeme jako sekulární františkáni nejlépe přispět k životu katolické církve?
   • Tím, že nejsme centrálně řízeni, máme skvělý prostor pro službu nám „šitou na míru“ v podobě svěřených hřiven. Sloužit můžeme tam „kam dosáhneme“ jako jednotlivci i jako společenství. Reálnou podporu potřebují zejména ti na „okrajích“ našeho světa, kvůli společenskému, materiálnímu či náboženskému vyloučení.
   • Potřeba služby je vždy větší než nabídka, a jde přes hranice církve, náboženství, kultury, až k malým bratřím zvířecím. Naše křesťanství není třeba vystavovat na odiv, ani „ukrývat pod hrnec“.
   • Žít „Františkovu ekonomiku“ dobrovolné skromnosti, štědré solidarity a obětavého almužnictví v ekologicky udržitelné společnosti: jako jednotlivci, jako rodiny, jako společenství. To předpokládá odvahu na ničem nelpět, svobodu příliš se nezabezpečovat. Učit se a učit druhé obdivu ke krásám v životě církve i celého Stvoření.
5. Co my, sekulární františkáni, nejvíce potřebujeme od katolické církve?
   • Potřebujeme církev na skále skutečné důvěry v Ježíše a jeho Otce, jako zpřítomnění Milosrdenství. Církevní právo je potřebné, ale nespasí nás ani morálku naší doby.
   • Potřebujeme církev skutečné Jednoty v Kristu našem Pánu, cirkev semknutou kolem papeže Františka, jehož jméno i pastorace nás zavazují být církví chudých pro chudé, církví důvěřující svým vlastním víc než „hospodářské základně“.
   • Potřebujeme církev, která se zbavuje nánosu a břemene minulosti, která nevyčerpává své úsilí i zdroje na údržbu církevních památek a liturgického provozu, a víc se věnuje evangelizaci a diakonii-charitě.
   • Potřebujeme církev, která vede se světem otevřený dialog a angažuje se přesvědčivě ve prospěch bratrství, smíru a míru.
6. Jaké jsou největší výzvy, kterým my, OFS, musíme v tomto desetiletí čelit?
• Žijeme ve světě zahlcenosti žádostivostí, reklamou, informacemi, konzumem. Potřebujeme   svůj život zjednodušit, oprostit se od šaleb a mámení světa, aby v našich duších byl vůbec prostor pro život s Pánem.
• Naše spiritualita je požehnáním pro svět strádající ztrátou důvěry v budoucnost i v důstojnost člověka. Svatý František je znovu povoláván, aby podepřel jím milovanou církev.
• Rané franiškánství bylo hnutím lidí převážně mladých; je důvodem pro naše kající zamyšlení, čím to, že jsme v tak nedostačující míře předali poklad naší spirituality generaci našich dětí a vnoučat. Učit se stárnout společně jako manželé, přátelé, bratři a sestry, nenechat nikoho trpět a umírat o samotě je nanejvýš potřebné. Už to může jednou disponovat naše blízké k přijetí daru víry i povolání ke sv.Františkovi. Začněme u nejmenších, společenstvím dětí a jejich maminek a tátů kolem našich místních bratrských společenství. Nechejme maličké přijít k nám!
• Stále rostoucí nerovnoměrnost v distribuci bohatství a chudoby, narůstajícího násilí a válek, migračních vln v jejich důsledku i jako následek klimatických změn, to vše klade zvýšené nároky na naši ochotu a připravenost k solidárnímu chování. Formací v novém přístupu k penězům, jako k dobrému sluhovi a zlém pánu pomůžeme „ekonomické pastoraci“ církve, tolik potřebné pro život církve samé, i pro její velkorysou charitu ve službě společnosti.